(autor: MonoGame°)
Vzdech
Poslední
sotva znatelný
vzdech
tak tichý
vhroužený
jak vzpomínka sama
pak
vstala
pohodila hlavou
to
kvůli vlasům
a
oblékla si bleděmodrý župan
s bílým lemováním
neboť
vždy se trochu styděla
nemohla přeci zůstat jen tak
sama sebou
nahá
až příliš
přespříliš krásná
pro tento všední podvečer věčnosti
jenž plynul
nehybně
zacyklen v sebe
sama
když
pomalu přešla k oknu
sledována
mnou
a zmírajícími zbytky mdlého světla
jež se na chvíli pokusilo
udělat
její tvář starou
marně
v zrcadle okenního skla
zahlédl jsem nevyhnutelnost
všeho
toho
co
ještě mělo přijít
a když jsem se podíval znovu
už tam
nebyla
jen
modrý župan
plul tiše vzduchem
bíle lemován
předzvěstí
smrti
zmaru
a
toho
všeho