Ruce ',:-| (13)

(autorka: Singularis)

O mně

Jmenuji se Alex Slezina. Narodila jsem se 3. listopadu 2035 a tento blog mám od 15. července 2056, i když se už dvakrát stěhoval, aby se dal zobrazit v normální aplikaci a nemuseli jste si instalovat emulátor. Žiju osamělým a starobylým způsobem života s pěti sourozenci ve vile na okraji Ostravy. Nosím kapesní hodinky na řetízku, při psaní poslouchám hudbu Johanna Sebastiana Bacha, fascinují mě zříceniny důlních staveb a pořád trvám na 2D displeji bez rozšířené reality, protože fakt nechci, aby mi aplikace běhaly všude kolem hlavy, nejen proto, že mě to ruší a znervozňuje.

A pořád mám e-mail, i když už většina mladších lidí neví, co to je:

...................... (skryto)

Ruce ',:-|

vložila: Slezinaaax
datum: 15. srpna 2063

Jsem Alex Slezina a toto je další díl blogu Kdo se nepoučil ze starých dobrých časů, je odsouzen si je zopakovat.

Tentokrát udělám výjimku a vyhovím čtenářům, kteří se v komentářích dožadovali, abych napsala něco o sobě. Bude to ze života. Před měsícem jsem totiž udělala zásadní krok ve svém životě a stále mám pochybnosti, zda ho nebudu ještě litovat.

Všichni moji sourozenci, kterým už bylo 18, už pár let mají čtyři ruce a z úzkého okruhu svých přátel, se kterými jsem ochotná videochatovat, už jsem také zbyla jediná, kdo má jen dvě.

Měla jsem k té technologii ambivalentní vztah. Samotný zásah do těla by mi nevadil. Nechtěla bych čip nebo něco podobně umělého, ale tato operace je podle mého názoru jedna z těch nejetičtějších a nejpřijatelnějších plastických operací vůbec. Navíc zvyšuje šanci získat lepší zaměstnání, což možná budu potřebovat, pokud se někteří sourozenci odstěhují a budu muset platit větší díl provozních nákladů vily. Na to bych potřebovala alespoň desetkrát víc odběratelů než mám, takže pokud k tomu dojde, budu si muset hledat něco výnosnějšího než blogování. A také si na spodní ruce jen málokdo stěžuje. (Jen počkejte, o pár odstavců níž se k nim přidám.)

A teď ty zápory. Tato technologie se začala používat sotva před patnácti lety, což se sice v dnešním rychle se měnícím světě považuje za opravdu dlouhou dobu, ale podle mě je stále nezralá. Zatěžuje srdce a plíce, může vést k problémům s páteří, spodní ruce nemají takovou sílu jako ty horní a pořád nedořešili tu věc s lymfatickým systémem. A nikdo ještě nezjistil, co to udělá s polohou akupunkturních bodů.

Lidé se přece rodí se dvěma pažemi už tisíce let, tak by se to nemělo měnit během pár sezón. A navíc mám na novějších tričkách a svetrech spodní rukávy odstřižené a zašité, nemluvě o těch desítky let starých, na kterých ještě nejsou vůbec.

Protože vím, že jste fakt netrpěliví, tak to zkrátím. Prostě jsem pár dní lamentovala, v jaké šílené době to žiju, že medicína lidem pěstuje nové ruce, i když by jim stačily ty, co mají, zatímco rýmu pořád vyléčit nedokáže, takže když se nachladíte, pořád skončíte s horečkou v posteli jako před sto lety. Dalších pár dní jsem váhala a nakonec jsem se rozhodla, že si tedy ty další ruce také pořídím.

Vybrala jsem si uměle pěstované paže firmy C; nejsou to ty nejlevnější, jaké si pořizuje většina lidí, ale líbí se mi přístup té firmy. Každou variantu nabízí alespoň pět let, ty oblíbené i déle a zákazník si může přesně vybrat, co chce. Koneckonců, budu je mít až do konce života, tak se nespokojím s narychlo vyvinutou novinkou, která sotva prošla zdravotnickou certifikací.

Ale kliniku plastické chirurgie jsem si vybrala tu nejlevnější ve městě. Koneckonců, tam mi je jen přišijí, takže jsem si myslela, že na tom tolik nezáleží.

V červnu jsem tam byla na odběr krve a vzorků tkáně. Odeslali je firmě C a ta mi podle mého genetického kódu vypěstovala nové paže. V polovině července mi je pak na klinice přišili.

Normálně to dělají v částečném umrtvení a pouští přitom klientovi videa ze streamovacích služeb, ale já jsem si připlatila za celkovou anestézii. Mnohem raději jsem to prospala, než aby mi vymývali hlavu těmi moderními videoklipy s vloženými reklamami, které bych v částečném umrtvení ani nemohla přeskočit. No fuj!

Také mi nabízeli slevu, když bych při operaci sledovala nekonečný proud reklam, za jejichž zhlédnutí dostává klinika zaplaceno, a nechala inzerenty sledovat svoje tělesné funkce. Pane Bože, zač mě trestáš?

Poučili mě řádně, takže jsem zhruba věděla, co mě čeká, ale skutečnost byla mnohem drsnější než moje nejsarkastičtější představy.

Když jsem ráno otevřela oči, už mi z boků visely dvě nové, v podstatě mrtvé ruce. Žádný cit. Nekladly odpor, ale samy se ani nehnuly. A víte, co oni na to? Sešlo se tam pět lidí v bílých pláštích, zeptali se mě, zda mě něco nebolí, a když jsem řekla, že ne, tak mě prostě poslali domů a to bylo všechno.

Možná jsem měla přece jen zvolit trochu dražší kliniku, protože takový nezájem o cokoliv kromě mých peněz mě dost znechutil.

Podle instrukcí jsem nové paže měla minimálně týden masírovat pětkrát denně. Hladit bezvládné, v podstatě cizí ruce byl pro mě hodně divný pocit. Vrtalo mi hlavou, že jsem si asi měla zaplatit profesionální fyzioterapii. Lehla bych si tam do postele, nasunuli by na mě rehabilitačního robota a ten by mi nové ruce navlhčil lubrikačním gelem a pořádně promasíroval. Jenže bych se nedoplatila a nedovedu si představit tam docházet pětkrát denně. Nechci na komentáře odpovídat po cestě, to by mi opravdu zničilo životní styl. Je skandální, že kvůli licenčním podmínkám na software nemůžou lidem půjčit rehabilitačního robota domů. S tím by se mělo něco udělat.

První noc po operaci jsem se skoro vůbec nevyspala. Ty bezvládné paže mi zoufale překážely a budila jsem se strachem, abych si je hned po operaci nezranila. Druhá noc byla o něco lepší, protože už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem hned usnula a ráno mě neprobudil ani budík.

Třetí den od operace jsem začala cítit konečky prstů a během čtvrtého dne i zbytek nových paží. A také se mi podstupně začaly dařit nemotorné, trhavé pohyby. Měla jsem silné nutkání dát vám sem video, protože kdybyste se mi smáli, určitě byste ho sdíleli dál, blogu by stoupla sledovanost, a tím i můj příjem. Ale nakonec jsem raději napsala další článek ze série o steampunku. Abyste se totiž jako blogger uživili dlouhodobě, potřebujete spíš věrné, stabilní odběratele a většina mých odběratelů je jako já — také nesnášejí změny, takže krátkodobý vzrůst popularity trapným videem by mě v dlouhodobé perspektivě připravil o ty z vás, kteří mě ve skutečnosti živí, a to bych opravdu nechtěla.

Od osmého dne jsem se věnovala nácviku jednoduchých pohybů. Zkoušela jsem pravou spodní rukou chytat věci, ale pořád mi z ní padaly. Kdybyste mě přitom viděli... Nechtělo se mi věřit, že má být časem stejně šikovná jako ta horní.

Třináctý den po operaci jsem s ní poprvé zvládla udržet za ucho plný hrnek. A také lahev s vodou, jenže jen dokud jsem na to myslela. Pak mi lahev samozřejmě vypadla a voda se rozlila po dlaždicích (ještě že v jídelně není dřevěná podlaha) a dala mi příležitost procvičit si utírání dvěma hadry zároveň. To bylo poprvé, kdy mi byla pravá spodní ruka k něčemu užitečná — k vytírání vody, která by se nerozlila, kdybych tu zatracenou ruku neměla!

Když už jsem zvládala jednoduché pohyby, začala jsem novou rukou ťukat na displej a postupně i psát na své klasické fyzické QWERTY klávesnici, na kterou nedám dopustit. A tento článek je první delší text, který jsem spodníma rukama napsala. Trvalo mi to čtyřikrát déle, než kdybych je neměla, tak mi prosím odpusťte tu odmlku v publikování a že na ně tak nadávám.

Pokud se vám tento text líbil, napište mi dole do komentářů, jaký je váš názor na spodní ruce, a budu se těšit, až vám budu moci nabídnout další příspěvek. Právě se pouštím do článku o pixel-artu a osmibitové hudbě, tak mi zůstaňte věrní, dejte tomuto blogu výjimku z ad-blocku a držte mi palce, ať se mi článek povede.