Racek a Pelikán

(autor: človiček)

Oba vodní ptáci jsou
hladinu svou milujou.
Racek střemhlav hlavou
dolů lítá, na vzdušných
vlnách si klidně hoví,
jak klid, tak vášeň
přijímá On podobojí.

Pelikán je moudrý pán,
zřídka kdy je vylekán.
Přednost dává rybolovu
do vlnek hledí s hlavou dolu.
Nemá On však žádných sítí
do volete si rybu chytí.
Okolní krásou se přitom sytí.

Ti dva se mohou rádi mít
každý po svém však jen může žít.
Jeden se brodí v laguně
ten druhý bez bouře se rozstůně.
První pod zobákem tichou báseň brouká.
Racek chechtavý ženouc plachtovím
roztouženě kolem kouká.

Občas vyskytne se čas,
kdy oba proti sobě stanou.
Ona okem mrkne naň,
on pohodí letmo hlavou.
Vánek ze zátoky rozčísne jim peří
oba ve svých srdcích
v sílu světa věří.

Neříkají si lži
sotva nevšimnout si
že mají jiný zobáky.
Avšak oba patří do vodního světa
díky němuž modrá planeta vzkvétá.
Oni to dnes dobře vědí,
že nejen rybu spolu snědí,
každý své peří položí dnes na oltář,
hladinou rozprostře slunce svoji zář.

V tichu své duše sytí
ve křídlech sílu svou však
na společnou cestu nenajdou,
ne že by byli málo hbití.
Prostě jen každý do své
role se zase chytí.