(autor: slavek)
Stín
Stíny světlo skládá,
když v noci nejde spát,
tma až do srdce se vkrádá,
chce rozprostřít se napořád.
Jen zbytky nadějí tu zůstaly,
v nich druhý stín se pomalu složí
a zvolna pluje z povzdálí,
jak vzpomínky co duše nikdy neodloží.
Vzývá, pojď a se mnou hrej si,
stejně jako kdysi, mé tělo, srdce žárem vypaluj.
Ta touha, vášeň – ano ten druhý stín je tvůj
i když ty tu dávno nejsi.
Pak stíny ruce k sobě vztáhnou,
obejmou se a s něhou milují,
střípky tmy a světla co po sobě prahnou,
zabalené do nádherných etují.
Prosím dost už obraznosti,
to proniká až do morku kostí,
jak jedovatý blín.
Nejde přece čelit žárlivosti
na svůj vlastní stín …