Vědma

(autor: Marcus Vega)

Potkal jsem nebe dýchající,
slunce co teď mne zebe,
střetnutí plné vibrací, představilo mi tebe.
Jsi pocitem i věděním, jsi tápáním,
mým vědomím,představou co se vyplní,
i přáním co se nesplní.

Skutečnost víc než skutečná,
přesto jsi v dálce nevděčná.
Netečnou a i statečnou když chceš mne vedle sebe.

Kéž moh bych sáhnout pod kotník
a postavit se vzpříma,
konečně se už rozletět, s tou duší co jen dřímá.

Dál než jen daleko,
hloubš než je jádro,a
ndělem bez nebe, stačilo málo.
V okamžik rozletu,
ve chvíli zrození,
stalo se zboření, v prach.