(autor: Homér)
Málo sis vážil
Štěstí štěká
pozlátko pomíjivé
řekla si řeka
a stočila se k nohám boha
ouha touha proud čoud
Dny jsou jak hovna v suchým záchodě
jen se na sebe vrší
a pak padaj do ukradenejch brambůrek
zeptáš se lásko
jestli to byla mléčná dráha
nebo jen mrak
zlitej jak vrak
neměl bys být
Lízal bys buchtě broskev
mačkal bys melouny
se smyslem pro tumor
kterej ti roste od prdele až do jícnu
děláš, že nic
svět je přízemní místo
odháníš sebehanu
ztracíš duši
šedivou šuměním
tíhou Vánoc
smutkem z popelnic zdobit si byt
orální průjem za tři padesát
pak zjistíš, že nejlíp už bylo