(autorka: dvakredencedekadence)
srdce si rvát pro smíření
střechou prosáklo slunce půl sedmé ranní
a tvou kůži odráží do bílých prostěradel
sbor holubů na okapu pěje prohřešky tisíců těl
absurdita naší lásky – vše zakázané k mání!
připomínáš olivy, řeku v podhradí a červený jíl
jsi smítko odkvetlé pampelišky uprostřed zimy
v bílých prostěradlech galaxie, listí – i my
na louce mého opuštění – na louce mých víl
přece jen ukápl ze mě doušek krve
na znak smíření dvou odporných si světů
pro tebe krvácím, jsem růže v květu
měsíc jak rok, když tě každé ráno marně čekám
pouze v smrti – tam jest má nekonečná mekka