(autorka: Umouněnka)
Básníku jabloňový
staneš-li se jablkem
básníku můj
vyhořelý,
bez třasu a váhání
tě ochutnám
i sním
stečeš mi po bradě
odžitý a vyčerpaný
jak žebrák toužící po plameni
na sklonku zimy
odhalený
staneš- li se jablkem,
budu se snažit, básníku,
z trpké dužiny
zcedit poslední tvůj verš
neboj se, jen to zašimrá
vždyť sám ani netušíš
že si ho v sobě
pro mne schoval
oddám se myšlenkám
tvá stopka mi v prstech zabrní
zasadím tě
tam kde je nebe skrytý v zemi
a až vyrosteš v strom,
básníku můj osamělý
každý rok na novou větev
pověsím list a šepotání
a výjimečně
někdy stín
ale i tak, věř mi, prosím
že myšlenky zabolí
o něco míň
když pokveteš na stráni
mých přání
a i když občas
spustíš dětem
pár nedozrálých plodů do dlaní
pochopíš, že takový život
voní