(autor: casa.de.locos)
přízračník
navzdory své neschopnosti víry a hluboké nenávisti vůči vynucené pokoře miluju judeokřesťanskou tradici – anděly, polnice a peklo soptící a ze všeho nejvíc jitřenku co padá k ránu, pro kterou peklo ještě vzdálený je sen, na chvíli svobodnou, jako jsou lidé – jak ji unesem? Svobodu krutou, nevšímavou, řvoucí, jak nepohoršit kolemjdoucí jak přežít život každodenní kde nic není stálé a náhody všechno mění svobodu co přízračníky pod bílými chocholkami ztenčenými lety, jak cukrová vata mezigenerační střety bez vzpomínek na vnoučata proč svoboda je chová v dlaních proč vysouší je, proč se pase na nich, proč není něžná – svoboda astronauta když poprvé natáhne ruku do prázdna mezi hvězdami a s extatickým smíchem obíhat začne nad námi šestnáctkrát za den kolem světa, svoboda jako dítka pětiletá dupající na broučky protože se neutekli schovat, svoboda – tu máme oslavovat?