(autorka: derrry)
Neutíkej, neutečeš.
Posadila jsem se na zemi a otřela si ret hřbetem pravé ruky. Krev jsem slízla, chutnala po mědi, což mě docela probralo. Vždycky mě to probere. Je to jako šálek kávy po ránu. Rozhlédla jsem se po pokoji. Seděl v křesle a díval se na mě tak, jak to umí jenom on. Trochu nazlobeně, trochu nešťastně jako by říkal, že jsem jenom malá holka, co musela dostat přes prsty. Tak jako vždycky.
„ Tak co, dobrý?“ Zeptá se. Sehne se a podívá se mi na ústa. „ Je to jenom oděrka, do zítřka to zmizí.“
Zavrtím hlavou. „ Jo to si teda jenom myslíš. Minule jsem ji měla dva týdny. Dva týdny jsem vypadala, jako kdybych líbala rozžhavený železo.“
Pokrčí rameny a otevře okno. Do pokoje vnikne chladný podzimní vzduch plný vůně tlející trávy a spadaného listí.
„ Minule to bylo moje chyba, trošku jsem to přehnal,“ přizná.
„ Možná. A předminule?“
„ To taky,“ usměje se.
„Tenkrát jsem se málem zabila, ty vole!“ Vyjedu na něj.Jak se může smát? Prej trochu jsem to přehnal…jen tak…trochu jsem to přehnal, Bože můj!!!
„ Ležela jsem dva měsíce v sádře. Na kladce. A pila jsem hnusnej nemocniční čaj. Sladkej. To je skoro jako bejt v epicentru atomovky!!“ Je pravda, že ne úplně, ale skoro…skoro to tak je. Posadí se na parapet a zapálí si cigaretu. Jednu mi podá.
„ Zbláznil ses? Na rozbitej ret cígo? Nejsem masochista. Občas.“
Pokrčí rameny a chystá se elemko típnout.
Vezmu mu ho z ruky a nasaju kouř do plic. V ráně mi cuká.
„ Masochista? Spíš blbka,“ kontruje a škodolibě se mi zadívá do tváře.
„ Nojo blbka, no,“ fakt se mi s ním nechce hádat.
„ Hele, já to tak nemyslel. Jenže ty prostě vždycky musíš jít hlavou proti zdi a…“
„….hlavou zeď neprorazíš,“ dokončím za něj. „ Jenže alespoň přijdeš na jiný myšlenky,“ dodám.
Pousměje se, ale není to veselý úsměv. Spíš bittersweet - tonic s citronem a kostkou ledu.
„ Tak mi řekni, co mám teda podle tebe jako dělat?!“
„ Naučit se procházet zdí. Třeba,“ típne cígo a cvrnkne ho na trávník pod náma.
„ Ty seš fakt užitečněj jako pecka v broskvi ,“ rozmrzele se podrbu ve vlasech. Vždycky řekne něco takovýho, třeba když jsem si koupila sjezdovky, tak se mi vysmál, řekl, že příštích deset let nebude sněžit, protože planeta se otepluje a že jsou to teda jenom vyhozený prachy. Vždycky mi všechno překazí,což ho očividně baví.„ Půjdu,“ zvedne se z křesla a obleče si skořicově hnědý kabát.
„ Přijdeš zase?“ Doufám, že řekne ne a přitom chci, aby řekl ano. Utíká, jako vždycky. Hrajeme schovku – schovávám se a on mě stejně najde. Vždycky. Už to začíná bejt nuda.
„To záleží na tobě. TO přece víš, já tě jen zachraňuju,“ usměje se a otočí se ke mně.
„ Jo, úplnej samaritán,“ zabručím. Copak to nechápe? Mě to baví, bejt zalezlá, nevylejzat z baráku a jenom si tak lítat sama v sobě. Protože když není se mnou tak žiju. Sice jenom pseudo a jako a tak, ale mám alespoň nějaký pocity.
„ Jasně. Vždycky jednou měsíčně přijdeš, abys mě přesvědčil, že seš tam venku a čekáš na mě jako lovec na trofej,“ vyčtu mu. Pro něj je to strašně jednoduché. Přijde, splní, co má a zase si jde po svejch. Velkej nabušenej chlap ve skořicovém kabátě s na kapse vyšitou iniciálou Ž. Žet jako Život. Hajzl jeden.