(autorka: Orionka)
Slunci vstříc
“Podívej!” Chvíli nechápal, kam se má dívat. Bezradně bloudil očima kolem lavičky, na které seděli, ale ať se snažil sebevíc, viděl jen řídké trsy zažloutlé trávy, několik nedopalků a jeden špinavý, zmuchlaný papírový kapesník. Oči mu automaticky sklouzly na blikající displej mobilu, ale rychle tuto možnost zavrhl. Nová zpráva určitě nebyla tím, na co ho upozornila. Vedle sedící dívka totiž nepatřila k těm tuctovým, které tráví čas ve virtuálnu a skutečné zážitky nechají proplouvat mezi prsty. Už když ji poprvé spatřil, bylo mu jasné, že jde o výjimečnou bytost. A co teprve, když promluvila.
“Vnímá ještě někdo vůni deště, zádumčivost mraků a něhu slunečních paprsků? Kdo si dnes všimne, že se za městem rodí duha?” ptala se ho nad dvojkou bílého s takovou naléhavostí v očích, že bylo jasné, jak moc ji to trápí. Svou vnímavostí k malým kouzlům šedých upracovaných dnů (ano, přesně tak kouzelně tomu říkala!) ho rázem okouzlila. A navíc byla tak skromná. Když jí opakoval, jaká je jedinečná, jen vrtěla hlavou: “Někdo prostě má to štěstí, že dokáže neustále vychutnávat docela obyčejné okamžiky. Jsem za ten dar ráda.”
Ano, dnes už to věděl. Dívka vedle něj se uměla kochat i jediným stéblem trávy. Vždycky si dokázala najít něco nového, nad čím mohla přemýšlet. Upřímně se hanbil, že to zatím nedokázal. A taky se zatím nevzdal svého chytrého telefonu, o kterém - jak pochopil z několika drobných náznaků - nesmýšlela právě nejlépe. “Vidíš, jsou jako zombie. Chytré telefony jim vzaly kus inteligence. Těmhle se život smrsknul do pár aplikací,” řekla mu jednou v kavárně, kde několik lidí ťukalo do mobilů jak o život. Jindy zas, s významným pohledem vrženým - jak si původně myslel - k jeho rozkroku, prohodila: “Jak jsem ráda, že si chytrost nemusím nosit po kapsách.”
A tak teď rychle odvrátil zrak od displeje, aby znovu horečně zapátral, co ji tentokrát zaujalo. Má se snad podívat na řeku Radbuzu líně se vlekoucí korytem k novému jménu? Má ocenit sepětí šedých ulic s přírodou? Má se na chvíli zastavit a jen si tak být?
Nevěděl. Zahleděl se dívce do očí, ale z netečných zorniček pochopil, že právě zažívá dokonalý pocit neviditelnosti, při kterém ji nesmí rušit.
Tiše se odplížil, cestou hodil mobil do řeky a vydal se vstříc zapadajícímu slunci, které si všichni nosíme v sobě, ale jen pár šťastlivců si toho už všimlo.