(autorka: naivka)
Co bych Vám chtěla říct
Často mlčíme. U mě tomu není jinak. Místo toho, abychom se s ostatními dělili o své nápady, popisovali, dodávali, vybavovali si zážitky, nebo klidně jen ventilovali své problémy či emoce, necháváme lidem prostor být přehlušeni. Není to škoda?
„A teď mi pověz něco ty, ať nemluvím pořád jenom já.“ A je ticho. Přestože toho mám tolik na srdci, nějak nevím, jak to říct. Tak si alespoň pro jednou pustím pusu na špacír. Ale jak začít? Nadechnout se z plných plic a všechno to ze sebe vykřičet?
Každý jsme jiný. Vy i já. On i ona. Všichni. Tak proč se snažit napodobovat chování druhých a nenechat průchod svému vlastnímu já? Proč se každý rodíme se svou vlastní individualitou, když se stejně schováváme za tu od někoho jiného? Stačí se rozhlédnout po ulici. Jeden vedle druhého od hlavy až dolů jako přes kopírák. Účes, oblečení, slovník. Většina stádně opakuje chování snad kohokoliv, jenom aby nevybočovala z davu. Aby nebyla oproti ostatním zvláštní. Někdo by mohl i dokonce říct divná. Na co je nám promrhat svůj drahocenný čas životem, který vlastně nebude náš? To opravdu chceme žít život někoho jiného jenom proto, že se bojíme být sami sebou?
Občas mám strach, že se budu chovat stejně. Bezmyšlenkovitě, plytce, že to zkrátka a dobře nebudu já. Nebylo by to pro mě přece jen jednodušší? Neměla bych to alespoň vyzkoušet? Třeba by pak bylo snazší vás pochopit.
Na dlouhou dobu zase ticho. Nechám mluvit jiné, vždyť jim to jde lépe. Řekla jsem vše, co jsem potřebovala? Myslím, že ano. Vaše Naivka