(autorka: Orionka)
S tatínkem u moře
Byla nebyla jedna třetí třída, říkalo se jí bé, v jedné obyčejné škole pojmenované po ulici, kterou pojmenovali po jednom básníkovi, který vlastně ani nebyl zvlášť dobrý básník a moc příkladný život taky nevedl, ale protože psal správné verše ve správnou dobu a se správnou stranickou legitimací, dostal se do čítanek a pobyl v nich dost dlouho na to, aby po něm pojmenovali ulici ve městě, kde se narodil. A protože to nebyla nijak důležitá ulice a nenacházela se v nijak velkém a důležitém městě, nikomu už později nestálo za to, aby to jméno změnil, a jmenovala se tak pořád dál. A spolu s ulicí se tak jmenovala i ta škola se třídou třetí bé, ke které se raději zase vrátíme, protože tyhle věci o básnících a legitimacích do příběhů o dětech stejně nepatří.
Třídní učitelka té třídy se jmenovala Monika a byla ještě mladá a elánovitá. Od malinka ráda malovala a chodila do všech výtvarných kurzů a škol, co jich jen v okolí bylo. Moc chtěla být akademickou malířkou, ale tohle velké přání se jí nesplnilo a nakonec učila děti na prvním stupni. Učila je hlavně číst, psát a počítat, ale občas - a nejradši - taky kreslit. Hned v září na první hodině výtvarné výchovy si učitelka Monika dala ukazováček před pusu, výhružně sykla pšt, počkala na ticho a pak řekla dětem, ať dávají dobrý pozor, protože jim chce povědět něco hodně důležitého. “Celé dva měsíce teď bude každý z vás malovat jen jeden obrázek. Bude to velký projekt, na kterém si všichni dáme opravdu záležet, aby byl co nejhezčí, protože potom z vašich obrázků uděláme výstavu, na kterou se přijdou podívat vaši rodiče. A mám pro vás taky jedno překvapení, které zatím neprozradím,” usmála se tajemně učitelka se zářícíma očima a dětem se oči rozzářily taky. “A co budeme kreslit?” ptaly se. “Každý, co chce, ale téma jsou prázdniny,” vysvětlila Monika. “Dnes si každý z vás vymyslí, co na obrázku chce mít, a udělá tužkou první náčrt.”
Dva měsíce se tvořilo, vymýšlelo, překreslovalo, začínalo znova a vylepšovalo. Učitelka Monika byla ve svém živlu. Radila s kompozicí a skladbou barev. Trpělivě vysvětlovala, jak namalovat psy a koně, a potom doporučovala, ať je psů a koní na obrázcích co nejméně. Nosila dětem barvy, které jim chyběly, a pomáhala s plastickou výzdobou některých dílek. A měla z nich všech velkou radost. Tedy přesněji ze všech až na Aničku.
“Tak co budeš malovat?” zeptala se jí třetí týden, když Anička pořád seděla nad papírem s několika smutnými čarami, které nedávaly žádný smysl. Hubená dívenka v sepraném svetříku pokrčila rameny a dál urputně pozorovala lavici, do které někdo vyryl perem srdíčko a někdo jiný to místo zkoušel šmirgl papírem vyhladit, ale srdíčko bylo hluboké a pořád zřetelné. Do výtvarné učebny se dávaly lavice těsně před vyřazením. “Kde jsi byla o prázdninách? Přece si to ještě pamatuješ,” zkoušela Monika holčičce pomoci. “Prosím, ona nebyla nikde!” ozval se snaživý hlásek z vedlejší lavice. Monika k němu rychle přistoupila, bleskově zhodnotila situaci a zapíchla prst do velkého oka uprostřed oranžového obličeje. “Oko z boku takhle nikdy nevypadá, to musíš malovat jinak,” vysvětlovala učitelka a zároveň kreslila tužkou na malý papírek, jak vypadá oko z profilu. Když se pak otočila zpátky, měla Anička hlavu ještě níž mezi úzkými ramínky a pozorovala vzor linolea na podlaze, ale stejně Monika zahlédla, jak jí po tváři běží malá slzička. “Víš co? Namaluješ, kam bys jednou chtěla jet na prázdniny. Může to být úplně cokoliv, třeba na lodi kolem světa nebo raketou na Měsíc. Přemýšlej a povíš mi to na konci hodiny.”
Anička byla jiná než ostatní a taky Aniččin obrázek byl jiný než ostatní. Pro velký formát A2 si zvolila prostou kompozici. Dolní větší část obrazu byla ostře modrá, občas s šedivě nebo bíle naznačenou vlnkou. Bleděmodré horní části vévodilo obří zlatožluté slunce s paprsky nataženými až mořské hladině. A uprostřed mezi vlnami se houpala dvě lidská torza s nepřirozeně velkými a okrouhlými pažemi. Menší půltělo s vlající blond hřívou mělo velká rudá ústa roztažená do úsměvu. Větší půltělo s krátkými trčícími vlasy a širokými rameny bylo otočené zády a napřahovalo k holčičce náruč. Monika zkoušela radit, jak namalovat paže v anatomičtějším úhlu, jak správně použít perspektivu a jak oživit velké prázdné plochy obláčky nebo rybkami, ale malá malířka zarputile mlčela a nenechala si do ničeho mluvit. Ani spolužáky dílo moc nenadchlo. “Aničko, to je strejda?” chechtaly se zlomyslnější z dětí, když šly kolem a Monika právě nestála poblíž. Ale Anička dělala, že je neslyší, dokonce ani slzičky už netekly. Svůj obraz nazvala “S tatínkem u moře”.
Na začátku listopadu přišel dlouho očekávaný den výstavy. Už dopoledne Monika s nadšenými dětmi rozvěsila hotové obrazy po chodbě, u každého vždy visela cedulka se jménem dítěte a názvem díla. Mohli je tak obdivovat nejen příbuzní malých malířů, ale i spolužáci z ostatních tříd. A navíc i paní malířka, která byla oním slíbeným překvapením. “Je to opravdová malířka, která přijede až z Prahy. Ilustruje knížky, podívejte, třeba tuhle,” představila Monika dětem očekávaného vzácného hosta. “Prohlédne si vaše obrazy a vybere z nich jeden, který dostane cenu,” slíbila jim a děti vzrušením ani nedýchaly.
Výstava byla opravdu krásná a hýřila barvami i nápady. Rodiče se nemohli vynadívat, a taky babičky, někdy i tety, dokonce jeden dědeček! Dětem vůbec nevadilo, že mají do školy přijít i odpoledne, a nadšeně odhalovaly tajemství svých děl. Jenom u jednoho obrazu byl klid. Anička přišla jako vždycky jen s maminkou a mlčky ji zavedla před svoje moře, kterého si jinak skoro nikdo nevšímal.
Monika nechala všechny návštěvníky pokochat, pak zatleskala a svolala je do třídy, kde už čekala elegantně oblečená paní malířka. Když ji Monika představila, ujala se malířka slova a říkala přesně to, co se v takových chvílích má říkat. Mluvila docela dlouho, o krásných nápadech a bezbřehé dětské fantazii, o podpoře tvořivosti, o roli umění v moderním světě a všelijakých podobných věcech, a nakonec taky o náročném hodnocení. “Musím vám všem, ale opravdu všem moc pogratulovat, protože všechny obrazy tady jsou úplně úžasné a nejraději bych ocenila každý z nich. Jenže to nejde, a tak mi trvalo velmi dlouho, než jsem mezi nimi vybrala jeden, který se mi líbí nejvíc. A nejvíc mě oslovil obraz Aničky Slezákové “S tatínkem u moře”.”
Jakmile uslyšela svoje jméno, Anička sebou trhla, ruka jí vyletěla před pusu a oči se upřely na maminku, která se trochu strnule usmála a přikývla. Cenou byl balíček výtvarných potřeb “pro talentovanou mladou malířku”, jak to nazvala paní učitelka, a Aničku odměnil také rozpačitý potlesk. Když bylo shromáždění rozpuštěno, většina dospělých se ještě zašla podívat na vítězné dílo, které předtím minuli bez povšimnutí. Ale ani teď na něm neviděli nic zvláštního, vedle ostatních nápaditých kompozic a propracovaných kreseb působil Aniččin obraz neuměle a naivně. “To je jak obrázek děcka ze školky,” vyslovila jedna z babiček hodnocení, s nímž určitě souhlasilo více přítomných. Další si v duchu řekli, že malířka z Prahy má trochu zvláštní vkus. Nebo že tomu zkrátka nerozumějí. A jedna starší paní se rozhlédla, jestli Anička s maminkou už odešly, a když je nikde neviděla, ukázala na název obrázku a tázavě zvedla obočí.
Paní malířka zatím přijímala dík mladé učitelky za svou přítomnost a na oplátku děkovala jí za krásný nápad. “Víte, dětské kresby mají zvláštní kouzlo, je v nich tolik inspirace. Máloco ve výtvarném světě ještě dneska tak potěší. Je to čirá upřímnost a nadšení z tvorby, nic umělého ani vypočítavého, žádná snaha o efekt,” rozplývala se malířka, ale pak zahrozila prstem. “Jenom s tou cenou jste mě tedy zaskočila, to jsme si nedomluvily. Copak to vůbec jde, hodnotit a vybírat nejlepší dětskou kresbu?”
“Já vím, to mě napadlo až včera. Promiňte,” odpověděla zrudlá Monika. A po chvíli se opatrně zeptala: “Líbil se vám ten její obrázek aspoň trošku?”
“Ale ano, jistě. Ony opravdu byly pěkné všechny, jak jsem říkala.” Pak se zamyslela a dodala: “Tohle poměřovat je vždycky hrozně subjektivní. Vlastně je to tak, že kdybyste mi zároveň neřekla, který má vyhrát a proč, ani bych se do takového hodnocení nepouštěla.”