(autor: syrda)
Těžké břemeno
V objetí temnoty tiše se směju,
oba si hrajeme na upřímnou něhu.
Ty se mi ztrácíš, já se ti rozdávám,
do hlubin samoty tiše se propadám.
Konec je naděje a já k ní kráčím,
duše jak závaží, sebou ji vláčím.
Brzy ho odstřihnu, rád se jí zbavím,
je to tak snadné, se stíny se hladím.
Stejně je k ničemu, jenom se zraňuje
a nad mojí troskou, smrtka se raduje.