(autor: Kain257)
Nenajde cestu ven, kdo byl srdcem zatracen
Jenom já tě znám,
tak nahou, až na kost,
když svléká tě tma kolem nás,
pořád umírám tou touhou,
ale jsem už navždy sám.
Všechnu lásku vsáklo ložní prádlo,
polštáře plné peří vran,
černé duše našich těl,
démon jež našel cestu ven.
Z mého srdce stíny vystoupí,
hrdlo tvé obejmou provazem,
zrada kterou nedokážu snést,
potrestám tě osudem.
Tak promiň mi že tohle ráno,
neprobudím se vedle tebe,
budu daleko pryč tam,
kde už slunce nevyjde.
Konec písním labutím,
hlas deště atmosféru nabudí,
kdo lásku poznal ví co je zklamání,
prokleje tě, zahodí.
Vinou tvou, mou hlubokou,
ve tmě nevíš kam máš plout,
ztracena vždy když city lžou,
havrani smrt na svých křídlech roznesou.