(autorka: Umouněnka)
Jdu s tebou pěšky přes vesmír
jsi jediný lampion
který mi zůstal
který mi nevzlétl k Jupiteru
lampion, který jsem slyšela
v jasné mysli plout
/jak nejblíže se dalo
zůstal pak ale ve větvích
plamínek za ohněm
jak touha ohýbala vinou
však nemohl rozdmýchat
nemohl zažehnout
vlál si tak klidně na dně tíhy stromu
vlál si tak sám
já nemohla ho najít
-
a tak jen bříšky myšlenek
jak náruživou dlaní
jsem brázdila v samotě po větvích
utěšovala se - vzývala k nebi
a přesvědčováním souhvězdí jedu i štíra
zcela jasnou řečí
že i kdybys nebyl
stejně bych milovala
siluetu představy tvé tváře
kreslila tě
jak vzácný obraz
který jsem nikdy nenašla
samota tišila by se z pouhých hvězd
protože na druhém konci - když se díváš
a pozorně tak jak to jde
oba v stejné zemi
zaplétáme dlaně, sny
a teď
to můžeš říct!!!
Že
nakonec jsem tě našla
bylo to za tmy
na kočičích hlavách
/větve jsme potom strhali spolu/
a od té doby
češu si celý vesmír za ucho
zpívá mi
a nemusím štěstím ani spát
aby mi vkládal do srdce
ten zcela nad oblačný stisk
návod jak sladce uléhat
a bez viny se vznášet
jak bez ohledu na chyby
/a ty moje zvláště
tě za ten zázrak
milovat
/ a nemít proč
se bát