(autorka: Nial)
Sním...
Ztěžka jsem zavřela znavená víčka a nechala se ukolébat zpěvem větru, který mi nyní připadal nesmírně krásný a pravdivý, vháněl odvahu tam, kde již dávno zavládl strach. Přála jsem si se dožít chvíle, kdy se přestanu bát tmy, ale ta nepřicházela ani s věkem. Stíny mě děsily a těch byl noční svět plný... Cítila jsem, jak mi do žil vbíhá nová síla a energie, kterou mé tělo ztratilo. Stála jsem na břehu řeky, a když jsem nahnula k jejímu průzračnému toku, spatřila jsem bílého ohromného vlka, kterému v očích plá oheň. Má toulavá duše se v tu chvíli zformovala do podoby mocného zvířete s hřmotným hlasem a planoucíma očima. Náhle jsem volná, běžím daleko do světa fantazie a užívám si, jak mi vítr pročesává bělavou srst. Žádná tma, žádný strach...Utíkám daleko za hranice lidského chápání a má cesta nezná konec. Namodralá tráva se sklání do šiku a připomíná rozbouřené moře. Chtěla jsem zajásat úžasem, ale v tu chvíli má ústa vydala jen hluboké zavytí, z kterého mi přejel mráz po zádech. Náhle se však po obloze začaly honit severské vichry. Blýskl se paprsek pronikavého, leč krásného světla a já musím otevřít oči. Opět vidím, že vše byl jen sen. Bez hranic, ale pořád jen sen...