(autorka: Umouněnka)
Mluvila jsem s oblohou
Peklo neumí -
- o tvrdé lekci mluvit měkce
spálit jen špičku jazyka.
Řeklo:
Mnoho jich poznáš!
- básníky - světce,
leckdo sám v poušti
naříká.
Pak mluvila jsem s oblohou.
Mám -li být zřivá v moci citů,
kde úlomky srdcí
rozněžnit?
„Snad v chrámu ze zářících stalagmitů,
tam hlad se dá jíst
i vyžíznit.“
(Tak sedávám tu,
a tiše si přeji...)
Postav mi nad sny, prosím, stříšku,
řvu touhou
si něco vybájit!
„Ťukej si na čelo,
troufalý smíšku
- s oblohou verše vynajít.“
To nemůže každý, vždyť já vím.
Ale
- šustíš tu
jako dech člověka.
„Ve hvězdách blízko nám
chvíle
zní
- jsi vřelá, ač svět
tě polekal."
Mám hájit se či tiše hladit
- v mysli dva vzácné obrazy?
Občas se halit do náledí?
A nevnímat
omšelé rozkazy?
Stále jsou chvíle
s mrtvým dechem,
pak sním o svých hvězdách
nablízku.
„Zadrž!
Vždyť mrtvé snáz obrůstá mechem.
Vím jak moc ulpíváš na stisku.“
...
Ulpívám na stisku.
Až je mi stydno..
...
A dáš se mi tak,
až bolesti zatrne?
Až bolesti zatrne
a padne na dno?
Stydím se sama
ve snách příst.
„Jsi ještě dítě
- naivní, zmatené,
lehounce do černa
oděný list.
Už se ti stmívám - ještě chceš se mnou
tohle to číst?"
Já… budu teď přemýšlet
když se už ztrácíš.
Slyšet tvá slova - veliká čest!
Peklo již dlouho
sbíralo vážky
a hříchů jsem poznala víc, než šest
a život mne vyděsil
nejen dějem.
...
Však…
kdo by mne naučil bez porážky,
přecházet bolest úsměvem?