(autorka: mannaz)
Cestou
Včera jsem jela s kolegyní z práce autem. Stavěla se na benzínce a než natankovala a zaplatila, já se bavila pohledem na lidi kolem. Za těch pár minut se toho událo spousta. Taková čerpací stanice je pro lidi jen kraťouliká a nevýznamná zastávka na cestě odněkud někam, přijíždí se sem ve spěchu a ve stejném tempu se i odjíždí. Před očima pozorovatele však probíhají malé útržky životů.
Dva kamarádi, kteří se tu zastavili na kávu, viditelně vyrážející za něčím příjemným, podle toho, jak vesele se tváří, jak hodně mluví a rozkládají rukama. Klučík běžící za svým tátou do obchodu benzínky, asi aby mu připomněl, že chce něco koupit. Po chvíli oba vycházejí se zmrzlinou v ruce. Mladá žena, auto má kdo ví kde, pospíchá koupit cigarety a hned v blízkosti benzínky si zapaluje, ze zákazu kouření si nic nedělá.
Všechno to je pro pozorovatele sedícího v autě němohra, zvláštně oddělená od něj plechem karosérie a skly oken. Trochu tu je a trochu není. Může pozorovat dění, ale nemusí se ho účastnit.
Podobně tomu tak bývá při cestě vlakem, zvlášť, když se hodiny a hodiny projíždí krajinou, pomalým, lenivým tempem, když vlak čas od času zastaví uprostřed malé ospalé vesničky někde v Rumunsku, v horách, kde je vidět jen několik domků, malých zahrádek, prašných uliček, někdy malý kostelík, kamenný a skromný. Nejkrásnější je, je-li okénko v kupé otevřené, dovnitř proniká vůně rozpálené země a koncert cvrčků usazených ve sluncem sežehnuté trávě.
Uličkami se prohánějí kluci na oprýskaných starých kolech, veselí a bezstarostní. Ve stínu domovních zdí spí, stočeni do klubíčka, psíci nejrůznějších podob, směsice všech psích ras, hubení, zanedbávaní.
Důstojní staří muži v černých oblecích, opraných a na loktech i kolenou vytahaných, posedávají před svými domy a v poklidu kouří, povzneseni nad starosti mladého a uspěchaného světa.
Vlak se dá znovu do pohybu, pomalu se pohne, a pak vás rychleji a rychleji odváží pryč z tohoto obrázku, z toho okamžiku, kdy jste se stali němými a nezúčastněnými pozorovateli cizího života. Zatoužíte ještě tam chvilku zůstat, ještě chvilku pronikat do tajemství cizí krajiny, cizí vesnice, cizích lidí. Ale už je vše za vámi a vlak se táhne podél cesty lemující malá políčka položená v pustině, daleko od vesniček a vy přemýšlíte, jak se sem jen dostanou, aby na polích pracovali.
Tu a tam se najde osamělý muž, pomalu prochází po cestě, nikam nepospíchá. Jakoby odnikud nepřicházel a nikam nemířil, jen tak si šel, jen tak si byl.
A znovu přijde touha zastavit, vystoupit, nikam se nehnat. Nechat se hřát zlatavým večerním sluncem, posadit se do trávy, hledět do té jiné a lákavé krajiny, dýchat vzduch plný neznámých vůní. Být tichý a pozorně naslouchat. Vnímat ten klid, ten pozvolna ubíhající čas, vnímat sám sebe v tomhle velikém světě a neporovnávat, nezvažovat, nesoudit, nepochybovat, nemyslet. Také si jen tak být.