(autorka: Hvězdářka z Pikovky)
Vyšší moc
Potáhl nosem a zkřivil ústa. „A vůbec, je mi zima,“ zamumlal ukřivděně. „Tobě je to jedno, Louisi?!“ Podupával patou těžké boty na místě.
Druhý muž nehnul ani brvou, jen si třel ruce v kožených rukavicích, aby mu nemrzly prsty. Měl jen tlustý šedý keprový kabát a okolo krku omotanou starou pletenou šálu, jejíž jasně zelená barva patřila dávné minulosti.
„Vyšší moc,“ zabručel jen. Tvář měl strohou, stejně jako hlas, a vrásčitou. Neveselou.
„Proč tu, sakra, musíme takhle stát celou dobu jen my?! Vůbec mě to tu nebaví.“ Louis stále mlčel a nevšímal si Jacquesových nářků. Byla to vyšší moc. Proto tu hlídali ten dům.
„Nojo, vyšší moc. Pár šílenců u moci si něco umanulo a my musíme poslouchat. Tomu ty říkáš vyšší moc, Louisi?“ podupával Jacques dál podpatkem do betonového schodu. Louis na nic z toho nereagoval. Zatrpkle upíral své tvrdé, mrtvé oči na tu pěknou bílou vilku. Byla to vyšší moc. Účel přeci světí prostředky, ne? Tak proč by měl mít výčitky? Ta vilka byla stejně čistá jako její majitelka. Moc pěkná blondýnečka, oříškové oči, vlivný milenec, drahé auto, nebezpečné styky na vyšších místech...
Za to se ale platí, kdo zrazuje velitele, ten musí pykat. Kolaborovat s nepřítelem! To by zasluhovalo trest smrti!...ale vlastně...zasluhuje...
„Tak už pojď, ty kočičko,“ brumlal si Jacques. Louis myslel na totéž. Ale před tím budižkničemu se nechtěl vyjadřovat.
Jenomže zatímco tam ti dva stáli v mrazu schovaní za keřem, půl republiky od nich svištělo předražené auto závratnou rychlostí po dálnici. Ta malá blondýnka a urostlý gentleman vedle ní za volantem měli namířeno směr Paříž, směr svoboda. Jenomže ti dva se od sebe v jednom lišili, velmi lišili. On nikdy neprohrál. Za žádnou cenu si nepřipouštěl prohru. I kdyby měl pro svou výhru a triumf zemřít. A ona toužila být v bezpečí a založit si rodinu, žít klidně a spokojeně v komfortu, který by jim umožnili peníze, jež si vysloužili udavačstvím. A také měla strach. Pud sebezáchovy.
Proto tak strnula, když zrychlil. Proto vytřeštila oči a zpanikařila. Proto vykřikla a krve by se v ní nedořezal, když se její milovaný manžel s ledovým klidem zeptal.
„Tak co, miláčku, který strom si vybereme?“