(autor: Miro Sparkus)
Kavárna opuštěných duší
Kavárna opuštěných duší
Z kavárny u nábřeží sleduji
tváře postav, které neznám
a vůbec toho nelituji.
-
Na druhé už dávno nehledím
a vlastně ani na sebe.
Hořká vůně line se ze šálku
a roztahuje se mi v plicích
spolu s kouřem z nedopalků.
-
Kávu už dlouho nesladím
a vlastně ani nekouřím.
Naproti mně prázdná židle,
na níž měla ona být
a smát se na mě při jídle.
-
Zvykl jsem si snídat sám
a vlastně, být sám.
Opuštěné duše u ostatních stolů
sedí bez hnutí a zkroušeně
se noří do svých bolů.
-
A já mezi nimi
nořím se též.
A přece hluboko v duši
cosi mi dává novou sílu,
abych tuto seanci neporušil.
-
A doufám, že ten pocit naděje
není jenom lež.
Z kavárny u nábřeží sleduji
tváře dívek, které neznám
a trochu toho lituji.
-
Ale kolik ran může srdce snést,
než se nadobro zničí?