(autorka: Adéla)
Má duše přestala cítit
Držela jsem na podnosu svou duši,
bežela jsem a, když jsem začínala věřit, že mám vše pod kontrolou,
tak jsem klopýtla.
Duše se roztříštla na kusy a já neměla sílu je dát k sobě.
Snažila jsem se, ty ses snažil, ale já byla najednou úplně prázdná.
Byla jsem zatažená obloha a věděla , že jediné, co může přijít je déšť.
Přišla obrovská mračna a já se tolik bála,
neviděla jsem rozjasnění,
natož pak slunce.
Zapomněla jsem, jak slunce umí hřát,
plakala jsem, zoufale se snažila najít cestu ven.
/Mami, tati teď, teď vás tolik potřebuju./
Ne slova,
ne věty,
jen malý kousek pohlazení,
pusu do vlasů,
držte mi dlaně a nepusťte je, abych neupadla,
počkejte až usnu a polibte mě na čelo,
řekněte, že jsem vaše holčička
a budete to lepší, určitě bude.
Co se to děje, tohle je konec?
Jaká jsem byla? Kdo jsem? Kde jsem? Co se to děje?
Obejmout, já potřebuju obejmout.
Jsem prázdná a vy to nevidíte?
Nevím, kdo jsem a mám být ženou.
Mám tě políbit, když přijdeš z práce,
říct ti, že jsi mi chyběl
a večer se vášnivě milovat.
Zakouřit si a jakože se nic neděje jít spát. /ŘÍKÁŠ, ŽE MĚ CHÁPEŠ, ŽE MI ROZUMÍŠ./
Bože pomoc mi, dej mi prosím jen chvilku pocit, že vím, kdo jsem, pohlaď mě po duši a dopřej mi pocit, že jsem stále tady
/Tady/.
A teď tu jsem, s malou nadějí, s pocitem, že jsem to zvládla.
Pro vás se nic nezměnilo.