(autorka: Singularis)
Ďábel a Markéta
Je večer. Konečně se ze svého nudného zaměstnání vracím domů. Ve volném časem teď kreslím komix. Bude se jmenovat Na úsvitu ženství. Doma na mě čeká manžel. Těším se, až ho zase uvidím. Myslím, že mu navrhnu, že už je čas počít dítě. Jsem hetera a je mi skoro třicet, to přece není nic nenormálního. Snad nebude proti. Kdyby ano, budu ho muset přesvědčit.
A jsem doma. Zavřu za sebou dveře a nakouknu do kuchyně. Manžel má zpoždění s večeří. Ale ta zástěra mu tak sluší! Pozdravíme se, řeknu, že už jsem doma, a jdu do pracovny. Rozsvítím, vezmu papír, vytáhnu černou tužku a už kreslím. Ocitám se ve svém živlu. Vím přesně, co dělat. Zazvoní zvonek. Snad půjde manžel otevřít. Ne, když vaří, nemůže. Ach jo a zrovna mi to tak šlo. Jak nesnáším vyrušení. Jdu otevřít. Na ulici už je skoro tma. Nikoho nevidím. Chystám se, že zase zavřu, když se ozve hluboký mužský hlas: „Tady jsem.“ Před očima se mi zjeví vysoká černovlasá žena černé pleti s bradkou. Nechápu, jak je možné, že jsem ji předtím neviděla. A je to vůbec žena? Tahle nová androgynní móda mě děsí.
„Dobrý den,“ řeknu.
Ona mlčí.
„Co potřebujete?“ naléhám.
Stále mlčí. Hlavou se mi honí myšlenky. Nepřišla nás přepadnout? Proč nic neříká? Není to jen halucinace? Cítím, že něco není v pořádku. Ta žena má úplně červené oči, výrazně rozšířené cévy. Něco určitě není v pořádku, snad je to jen její zdravotní stav.
„Kdo jste?“ vysoukám ze sebe rozrušená.
„Strach,“ odpoví náhle tímtéž mužským hlasem. Začínám se jí pořádně bát. Zabouchnu dveře a zamknu je.
„Ve skutečnosti jsem Ďábel,“ říká. Ale moment. Něco tu nehraje. Ten hlas nevychází zpoza dveří. Ohlédnu se a ona stojí za mnou! Úlekem se praštím o dveře. Ne, to není možné. Mám halucinace. Zase se nehýbe. Zkusím se jí dotknout, ale ruka mi projde jejím tělem, jako by byla nehmotná. Je to jen halucinace, v duchy přece nevěřím. Je to jen halucinace, opakuji si. Nevím proč, ale působí na mě děsivě; snad je to nějaká fóbie. Halucinace mi neublíží. Jdu dokončit komix. Usednu ke stolu v pracovně, ale tužka nikde. Vždyť jsem ji sem položila!
Volám do chodby: „Miláčku, neviděl jsi moji tužku?“ Manžel přijde osobně, večeře už je prý na stole a o tužce nic neví. Chci si vzít náhradní. Otevřu zásuvku stolku a je plná černé mazlavé tekutiny připomínající melasu. Ucuknu a ta tekutina začne vytékat ven.
„Miláčku, mám asi halucinace,“ řeknu s obavami.
„Ne, vidím to, co ty,“ odpovídá. „Je to černé a teče to. Ale se mnou jsi v bezpečí.“
„A co to tedy je?“ ptám se.
Mlčí.
Najednou uslyším zase ten hluboký mužský hlas: „Zemřeš.“ Leknu se a rozhlédnu. Nikoho dalšího nevidím a chvilku se nic neděje. Pomalu se začnu uklidňovat. „Zemřeš,“ ozve se znovu, jako bych měla v uších bezdrátová sluchátka. Přestože jsem už delší dobu smířena s tím, že za nějakých padesát či šedesát let umřu, vyvádí mě toto oznámení z míry, zvlášť když nedokážu lokalizovat jeho zdroj.
Najednou říká můj manžel nečekaně vážně: „Miláčku, chci ti něco říct.“
Pomyslím si, že teď na to není vhodná doba, ale nebráním mu. „Ano?“ řeknu.
„Nemiluji tě a nikdy jsem tě nemiloval. Jsem gay a včera jsem si našel partnera, takže už tě nepotřebuji. Sbohem.“
Zírám na něj jako vyjevená. „Ale... ale co naše společné...“ soukám ze sebe.
„To všechno byla lež,“ řekne rozhodně. „Vždyť jsem Ti ani nikdy neřekl svoje jméno.“
To není pravda, jmenuje se... jak se to jmenuje? Najednou si nemůžu vzpomenout. Říkám mu miláček, ale jméno mi přece musel říct, alespoň při svatbě. Ale proč si na to teď nevzpomínám?
Cvakne vypínač a zhasne světlo. Nic nevidím. Hledám vypínač. Rozhlížím se. Najednou spatřím obraz nahé ženy a leknu se. Vždyť jsem to já! Zrcadlo, musí to být zrcadlo. Ano, je to zrcadlo. Ale kde se tu vzalo zrcadlo? Najednou si uvědomím, že jsem opravdu nahá. Nechápu, co se stalo. A slyším smích. Můj manžel se mi směje. Stydím se. Zakryji si vulvu a prsní bradavky a ohlédnu se. Spatřím miláčka. Začínají mu červenat oči a tmavnout pleť. Ne! Co se to s ním děje? Uplyne chvilka a na jeho místě vidím Ďábla.
„Kde je miláček?“ ptám se vztekle a současně vyděšeně.
„Já jsem tvůj miláček,“ říká svým ďábelským hlasem. Dívám se do jejích nezdravě červených očí a nedokážu jí nevěřit. Jako bych byla zhypnotizovaná. Nemám manžela a nikdy jsem neměla. Přiblíží se a srazí mě k zemi. Není nehmotná. Au, to bolí. „Co chcete?“ zeptám se.
„Co dostanu,“ odpoví Ďábel.
Chci něco namítnout, ale nevydám ani hlásku. Ztratila jsem hlas. Najednou nemohu dýchat. Ďábel stojí na místě a usmívá se. Mrzne. Cítím chlad po celém těle. Není divu, když jsem nahá. Začínám zmatkovat. Pokud se hned nenadechnu, udusím se! Není čas přemýšlet nad ničím jiným. Musím se nadechnout. Nejde to. Myslím, že začínám ztrácet vědomí.
Najednou jsem v pořádku. Musím si uvědomit, kde jsem. Je den a stojím na ulici Svážné. Zde bydlí můj nejlepší přítel, kutil Petr. Jsem v pořádku, ale nahá. Lidé se na mě dívají. Jak se tohle mohlo stát? Zakryji si opět vulvu a prsní bradavky a vydávám se k Petrovi. Není to daleko, ale dlažba je pěkně protivná; nejsem zvyklá chodit naboso. Petr je v zahradě. Volám na něj: „Petře, potřebuji pomoc. Něco se mi stalo!“
„Ahoj, Markéto,“ odpovídá Petr. „Jistě, přátelé si pomáhají.“
Jsem docela otřesená. Chystám se uklidnit. Ale něco není v pořádku. Petr se na mě zahledí a usměje se. Začne mu tmavnout pleť a červenat cévy v očích.