(autorka: Orionka)
O nekonečnosti debility
Sedí proti mně, na patnáct let vypadá vyspěle, v příliš těsném oblečení místy vyhřezává špeková oblinka. Husté tmavé vlasy svázané do ohonu, širší tvář s milými rysy, pleť se stopami po akné, vyděšené oči. Drobné rty nervózně vtahuje dovnitř, takže skoro zmizely z obličeje. Obyčejná holka, které se stala neobyčejná věc, jinak by tady neseděla.
Zapínám diktafon.
- Tak začneme.
- Vy si mě nahráváte? Přece jste říkala, že žádný výslech nebude! Já nic vyšetřovat nechci!
- Není to výslech, tady nejsi na policii. Ale potřebuji vědět, co se stalo, jen anonymně, nemusíš nikoho jmenovat. Slíbila jsem ti, že nikam nic hlásit nebudu, neměj strach. Ale musíš mi říct pravdu, abych ti mohla pomoci.
Zhluboka se nadechne, přerušovaně, jako by lapala po dechu, a stejně fázovaně vydechne. Její strach se šíří místností jako neviditelná vlna.
- Nikdo se nic nedozví. Možná to nevíš, ale vztah psychologa a klienta je přísně důvěrný. To je něco jako u kněze ve zpovědnici.
Mlčí. Dívám se na ni, je zahleděná na koberec, pěšinku ve vlasech má křivou a klikatou. Nakonec špitne směrem ke svým botám:
- Přece už víte, co se stalo.
- Bylo jich víc?
Přikývne, hlavu už má skoro u kolen.
- Kolik?
- Tři.
- Kde?
- V jednom bytě. Ten kluk tam bydlel.
- Jaký kluk? Znáš ho?
- Ne. Viděla jsem ho až tam.
Najednou se podívá přímo na mě, v očích čtu obranný vzdor, snad čeká, že jí začnu nadávat.
- Proč jsi tam chodila?
Ticho s útrpným úsměškem kolem úst.
- S kým jsi tam šla?
- S tím hezkým.
- A toho jsi znala?
Pomalu zavrtí hlavou.
- Vlastně trochu jo, ale ne moc dobře. Jen jsme si povídali v tom baru.
- O čem?
- Tak různě, o blbostech.
Tváří jí kmitne úsměv Mona Lisy.
- Říkal mi, že jsem hrozně hezká. Že tak hezkou holku ještě nikdy neviděl. Asi blbost, co?
Upře na mě naléhavé oči, jen lehounce pokrčím rameny, pokerovou tvář umím už dávno.
- Co jste v tom baru pili?
- Koupil mi víno. Už měl osmnáct, takže žádnej problém.
- Vaši věděli, že jdeš do baru?
- Né, proboha! Byla jsem u kámošky, řekla jsem, že u ní přespím, někdy to tak děláme.
- A pak jdete do baru?
Vzdorovitě se ušklíbne.
- Někdy. Tohle byl hlavně taneční bar, dobrej dýdžej.
- Kamarádka taky popíjela?
- Ne, ona zůstala tancovat. Jen jsem na ni pak houkla, že odcházím, aby byla v klidu.
- Proč jsi s ním vlastně chodila někam pryč?
Krčí rameny.
- Pozval mě. Říkal, že jeho kamarád dělá party a že mě tam musí vzít, aby se pochlubil tak krásnou holkou.
Zase ke mně tázavě zvedne oči. Skoro se tomu nechce věřit, ale v jejím hlase opravdu není žádná sebeironie, spíš pýcha.
- Co bylo pak?
- No party to vlastně nebyla, to trochu kecal. Ten kamarád tam měl ještě jednoho kluka. Pili jsme pivo, já moc ne, oni víc. Pak mě ten hezkej odvedl za ruku do vedlejšího pokoje, šeptal mi samý hezký věci, líbilo se mi to. Ale nic víc jsem nechtěla, fakt ne!
Úpěnlivý pohled žádá o potvrzení nevinnosti. Přikyvuji.
- Já ti to věřím. Ale on asi nevěřil, že?
Znovu dlouze zkoumá koberec. Pak tichounce vypráví.
- Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc.
Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník.
- A oni přišli, jenže ne na pomoc, doříkávám za ni.
Přikývne a nahlas se vysmrká. Po chvilce pokračuje.
- Bylo to strašný. Pořád jsem křičela, tak ten třetí kluk zesílil hudbu. Toho druhého jsem kousla, ale chytil mě za bradu a tlačil nahoru, strašně jsem se bála, že mi zlomí vaz. Pak už jsem jenom chtěla, aby byl konec.
Chvíli mlčíme obě, je potřeba další kapesník.
- A potom?
- Nejdřív mě tam nechali a šli vedle, byla jsem ráda. Připadala jsem si úplně rozbitá, hnusná. Jenom jsem se oblíkla a ležela. Pak tam přišel ten hezkej, donesl mi vodu. Sedl si ke mně a hladil mě po vlasech. Bylo mi to odporný, ale neměla jsem sílu se pohnout.
Jako by přemýšlela, jestli nemá radši mlčet, ale pak přece jen dodává:
- Říkal mi, že to tak nemyslel a ať se nezlobím.
Tázavě ke mně zvedne oči.
- A ty ses nezlobila?
- Když já byla úplně mimo, vůbec jsem nemohla mluvit. Pak si lehl ke mně a nakonec jsme oba usnuli. Já se ráno probudila první a vypadla ven, ty druhé dva kluky jsem už nepotkala.
- Šla jsi domů?
- Nejdřív ke kámošce, probudila jsem ji, ale věděla jsem, že její rodiče už budou v práci. Tak jsem se osprchovala, půjčila mi triko. Ale řekla jsem, že se mi roztrhlo omylem, nic jsem jí povídat nechtěla.
- Proč?
Krčí rameny.
- To je blbý, ne? Nechtěla jsem to říkat nikomu. Akorát jsem pak zjistila, že krvácím. A taky jsem měla strach, jestli třeba nebudu těhotná. Tak jsem šla za tou gynekoložkou.
Přikyvuji.
- Tak to naštěstí nejsi.
Chvíli mlčíme, pak to přece jen zkusím.
- Víš, kdybys to nahlásila, možná bys pomohla nějaké jiné holce, aby ji nepotkalo to stejný.
Rozhodně vrtí hlavou.
- Naši to nesmí vědět!
- Ale nemyslíš, že by si to ti kluci zasloužili? Přece jim tohle nemůže jen tak projít.
- Ti dva by si to zasloužili. Ale já žádné vyšetřování nechci. Slíbila jste mi to!
- Ti dva? Proč ne všichni tři?
Mlčí, až po chvíli z ní vypadne:
- Když já nevěřím, že by byl tak úplně špatnej. Ti dva byli hajzlové, ale on mi říkal takový hezký věci. Přece by si to všechno nevymyslel?