(autorka: Orionka)
Tohle není zpovědnice, ale literární server
Píšu jen z vlastní zkušenosti, jinak bych si připadala nefér.
Důležité je psát od srdce.
Básně jsou tím krásnější, čím jsou spontánnější.
Jde mi hlavně o to nezradit sama sebe.
Když báseň na radu jiného předěláš, už nebude tvoje.
Tohle a ještě mnohem a mnohem víc v podobném duchu jsem se dočetla na Psancích. To jen na úvod a na vysvětlenou, proč zas píšu úvahu. Prostě proto, že se mi tyhle názory pořád objevují v zorném poli a v duchu s nimi polemizuji… a občas nejen v duchu. :-)
Prosím, vysvětlete mi: co je nefér na tom psát i něco jiného než vlastní zkušenost? Kdyby se tohoto pravidla drželi všichni literáti, naprostá většina slavných děl by nikdy nevznikla. Když psal Shakespeare Romeovy monology, nejspíš do nich vtělil vlastní pocity zamilovaného. Ale co verše psané pro Julii? Psal opravdu od srdce, když ústy čtrnáctileté panny zjistil, že miluje nepřítele své rodiny? A co teprve monology chůvy… tam už úplně popřel sám sebe. :-)
Nebo takový Flaubert. Když popisoval snění vdané ženy a její složitý vnitřní svět, nejspíš se taky poněkud zradil a dost si toho musel vymyslet. Nicméně to vymyslel tak dobře, že se bovarysmus ujal i mimo literaturu jako psychologický termín.
Ale zpět k nám amatérům. Když se se mnou rozejde přítel, mám právo psát jen upřímné básně o ztraceném citu, pravdu a nic než pravdu? Kdo mi to určil a z jaké pravomoci? Proč naopak nenapsat, jak jsem dala kopačky já jemu? Nebo třeba báseň za něj, jak po mně strašně touží a vzpomíná? Nebo za babičku, která na ulici byla svědkem naší (vymyšlené) hádky? Nebo za psa, co počural patník, u kterého jsme stáli? :-)
Tady nejsme ani u zpovědi, ani u psychoterapeuta, ani u svého advokáta. Tam všude by se měla říkat pravda. Ale na literárním serveru? Tady je pravda jako svěrací kazajka, svazuje křídla a brání v rozletu.
Literatura není pravda, je to jedna velká lež. Ale když se napíše dobře, je tato lež pravdivější než pravda. Koho zajímá tisíc banálních životů, pravdivých do poslední mrtě? V budoucnu po nich ani pes neštěkne, ale literární postava vylhaná do posledního písmenka může žít věčně.