(autor: Zdarec)
Křídla
Chvíli jsem plachtil, v mracich hledal tvou tvář, našel jsem však, jen polární zář. Studenou a chladnou, přesto plnou barev, i srdce co chřadnou, když krev padne jim na ret.
Křídla co nesla mě, teď unáši mě pryč, jako dvě pusté laně, co stratili klíč. Ztratili směr a city, strali lásku a smích. Teď zustali zbity, pohleď na ně - hřich.
Nesou mě v řetezech, daleko od tebe, tvůj dech už mi připomíná jen pohled na nebe. Na mraky co plují k tvému nitru, jak řvoucí vlaky za úsvitu.
A do těch mraků, zapsal jsem krví,
že láska bez zázraků bolí.
Tak přečti si můj vzkaz, snad pochopíš, že bez tebe mé tělo praská zas a zas...