(autorka: sabina.rove)
Miluju tě, tak už táhni.
Asi nejsem stvořená pro lásku,
nejspíš nemám být milována
a už vůbec nemám milovat.
Čím víc se snažím, aby ses mi vrátil, tím víc se mi vzdaluješ.
A doufám, že ti ty večery s jinejma holkama na klíně něco daj.
Řekni mi, kam to všechno zmizelo.
Kam se poděly ty city.
Po každým vztahu, rozbitým srdci a sklopených očích
si říkám, že tohle je můj konec,
že prostě víc bolesti už nedokážu unést.
Jenže vždy se zvednu z toho pomyslnýho dna...
kdybych já hloupá tam radši zůstala ležet.
Sbírala bych si v klidu kousky svýho srdce ze zaprášený země
a třeba bych ho jednou
zase celý poskládala.
Pokud někomu dáš lásky až moc,
někomu kdo o ní ani nestojí,
pokaždý v tobě umře část tvýho JÁ, víš?
Volám, píšu, běžím za tebou v noci přes půl města
abych ti řekla jak tě vlastně moc miluju.
A jediný co uslyším je : ,, Sabino, asi bys už měla jít".
A tak já teda jdu, potichu si doufám, že přece jen za mnou půjdeš,
chytíš mě za ruku a řekneš, že jsi to tak nemyslel.
Já vim, moc se koukám na zamilovaný filmy,
Víš ten večer, kdy řekl jsi mi ať u tebe spím
a uvidíme co bude dál...
při sexu jsi říkal, že mi nechceš ublížit
a já vlastně viděla jak se mi rozpadá svět.
Chtěla jsem se roztříštit na malý kousky,
aby jsi mě neviděl, nehledal a necítil.
Kašlu na to, nejde to.
Máma mi říká, že pokud tě někdo nechce, tak si tě nezaslouží.
Ale já jí to pořád stejně nevěřim...
Hrozně mi chybíš...
Ale při představě, jak se ti jiný holky svíjej u klína se mi chce blejt.
Víš, tohle neni báseň, neni to celý o tobě.
Je to o mojí slabosti a o tom, co chce moje srdce vytěsnit ven.
Doufám, že je ti dobře a že máš co jsi chtěl.