(autorka: NotInToLabels)
Vzpomínám,
na ten druh poezie z rozervaných stěn.
Na tiché chodce
bez černých chodidel.
Na prostřené stoly
u všech těch osamělých žen.
Na sebestředné krásy
tak jako vždycky
úplně beze jmen.
Naučili jste mě vypouštět slova
pro velebení ruin
zbitých z vlastních gest.
Nenávidět a láskyplně
krást ty nejvyšší tóny
z podvodných symfonií cizích her.
/ a hlavně se nestydět
Vzpomínám,
že kdysi bývalas
bytostně nádherná
váhavě zlomená
něžná a prchavá
bože
tak šíleně
šíleně nádherná
a na jejich rtech pokaždé
zas a zas
tak trochu
lákavě
nevinná