(autor: Stin)
Marnost na věčnost
Hledal, až našel tu záhadnou dívku,
vykročil a nesl srdce své v náručí,
skrz city její však bodla v něj dýku,
co s láskou, která vždy rozumu poručí?
Přesto se na ní musí vždycky dívat,
láme si srdce při pohledu na krásku,
o citech k ní by chtěl do smrti zpívat,
ztracencův život teď visí jen na vlásku.
Proč se víc zdržovat na tomto světě?
Je snad jen smutek jeho věčným údělem?
Smysl hledá marně v osudné větě,
poslední zmínka o básníku nesmělém.
Únava přišla ze slastného tance,
nic už teď nebude, jak se dřív mohlo zdát,
jako hvězda padlá umírá šance,
že by chtěl po pádu snad ještě znovu vstát.