(autor: Jiří Turner)
Podivné dědictví
Po louce řebříčků
dojdu za chviličku
k Vinci.
V hospodě za skalou
zaplatím prastarou
mincí.
Tu minci zdědil jsem
v dědictví podivném
kdysi.
Pak truhlu mou probraly
a následně sežraly
krysy.
Penízek přehlédly
jak půdou přeběhly
skoky.
Zůstal tam v prachu
v čočce a v hrachu
roky.
Dlouho jsem hledal
po půdách běhal
po silech.
Chtěl jsem mít cosi
co osud nosí
zběsile.
Když už jsem neměl sil
a zemi zatemnil
nov.
Na snu matném rozhraní
zasvítil mi v dlani
kov.
Odkud se tady vzal
když jsem ho nehledal
jenom tuším.
Snad přines ho nezištný
listonoš neslyšný
cizím uším.
Na líci je psáno,
že je mi dáno
krásu vnímat.
Očima přes pásku
na svět se pro lásku
dívat.
Na rubu stojí,
že ti kdo jsou svoji,
svoji zůstanou.
Mohou se měnit,
zlé za dobré směnit,
cizí se nestanou.
Teď jenom po louce
procházím tichounce
okolí.
Ač s mincí zaplatím,
tak mi ji zas vrátí
kdekoli.