(autorka: Adéla)
A mně to přijde pořád málo.
Dostala jsem právo, hladit tě po vlasech,
Líbat tě, kde chci a u toho si nic – nevyčítat.
Chutnáš jako vůně pravé vanilky /proto je tak drahá/, víš drahý?
A teď bych chtěla napsat, že každé ráno děkuji - víš za to, že tě mám.
To je, ale klišé a na to já nehraju.
Mám řasy od řasenky, vlasy od tužidla a srdce od tebe.
Mám tebe a ty máš mě a při tom – jsme tak svobodní a to je TO.
Až s tebou cítím to klišé o pocitu motýlků v břiše.
Občas, když se usměješ a podíváš se mi do očí, cítím, tak zvláštní pocit - /snad je to spojení/.
Jsem lakomá a ty jsi MŮJ, a přesto jsem přesvědčená, že se chci o tebe rozdělit s celým světem.
(Snad proto, aby všichni poznali, co znamená – cítit.)
Jsem, jsi, jsme a to je vše – pár slov a v nich neskutečně mnoho.
Kolik lidí má možnost /opravdu být/?
Říká se, že když je člověk šťastný, nemá to vyslovit.
(Jsem šťastná)… ale napsané se to nepočítá.
Jsem a stejně nevyjdu na ulici a nezakřičím to.
Na to jsem moc ovlivněná tímhle světem, a i když nejsem pověrčivá, tak to nechci – zakřiknout.
Dostal si právo
Líbat mě na krku,
Proplétat se mezi mými prsty,
Líbat můj klín…
/A mně to přijde pořád tak málo. /