(autorka: Orionka)
Neštěstí do dětských očí. V přímém přenosu
Čím blíž se s kamerou dostanete, čím hloub do tragédie se zaryjete, tím vyšší bude sledovanost. Dřív to tloukli do hlavy jen reportérům komerčních stanic, dnes je bezostyšnost zlatým pravidlem i na ČT. Škoda, že se před televizní pořady už nedávají hvězdičky, občas by slušely i veřejnoprávnímu zpravodajství.
Kamera se zakusuje do nevnímající strhané tváře matky zavražděného dítěte. V detailu vidíme opuchlé oči, zpocené vlasy, rýhou vrásky utíká velká slza. Vtom oběť zpozorní, do obrazu vběhne ruka a v odmítavém gestu tvář zakryje. Žena se otáčí zády a odchází, ale kamera běží dál: natočíme aspoň svěšená ramena a nedbalé oblečení, to má taky vypovídací hodnotu.
Neetické záběry by se na téhle reportáži daly přímo vyučovat.
Ještěže komentář je prošpikován odbornými výrazy, takže mu malé děti nerozumějí. Ale některé by rozumět chtěly.
„Co se stalo? Proč ta paní brečí?“ Obývákem prošla dcerka, obraz jí přibil nohy k zemi a pusa i oči zůstaly dokořán. „Co ten pán povídal?“
Co můžete říct sedmiletému dítku, aby se netrápilo a nebylo z toho nešťastné?
„Nic,“ odpovídám.