(autorka: Severka)
...Dnes ráno...
...
Nikdy se ho nezeptám
zda pamatuje popelavou příchuť dnešního rána
a z jakého důvodu přiložil své ucho k mé hrudi
a nezděsil se cvalu pegasů z nekonečna východu
jen ukolébal můj výkřik už v nádechu
abych nevyplašila slunce,
které se protahovalo ve zvířeném prachu
rozespalého obzoru
a nebe zavonělo potem koňských slabin
spáleništěm peří a našich řas
když jsme z cípů hvězd sňaly ukřižovanou bolest
a krvavé bělmo utopili v tůních absintu
a má duše popraskala jak bílý mramor
zcela dobrovolně
pod tíhou jeho slov z mluvy polární záře
vyrytých do ledovců…
jen když si mě nechával
dál propletenou
ve své
mučednické dlani
...
a v té křehké chvíli
v relativní blízkosti zázraku
jsem si ještě nestačila uvědomit
že slib zpovědního tajemství
pro dějiny lásky
přestal
existovat
...