(autor: ThomasThomasson)
Na tváři věčný smích a v srdci lehký pláč
Jediným hercem na jevišti je teď uklízečka, která zná svoji roli už nazpaměť. Zbytky ze šlehačkových dortů již zmizeli pod jejím hadrem, a přestože je hlediště prázdné, jeden divák ji pozoruje posmutnělýma očima. To klaun nahlíží zpoza opony. Místo smíchu, který dozněl teprve před chvílí, zní sálem již jen ticho. A jeho zrak už nevidí rozesmáté tváře a zářící dětské oči, ale jen prázdné sedačky, které jsou němým divákem každého představení. Všichni odešli do svých domovů, ke svým rodinám, ale kam půjde on? V šatně si smyl z tváře líčidla, a ze zrcadla se na něj díval obličej, u kterého si nebyl jistý, jestli skutečně patří právě jemu. Vídával ho ve výlohách obchodů nebo na odraze vodní hladiny, ale nedokázal ho k sobě přiřadit. Ne obličej, který si každý večer maloval - velký úsměv, červený nos a klobouček, který by byl malý i dítěti, ale právě toto byla jeho maska.
Když vyšel ven z divadla tak pršelo, a jen co ušel po chodníku pár kroků, zalila ho sprška vody z kaluže, kterou projelo ryhle jedoucí auto. Nenadával, jen se za vozem rezignovaně otočil. Kdyby tuhle scénku předváděl lidem, tak by se všichni smáli. Jemu to v této chvíly vtipné nepřišlo.
Po chvíli došel domů a zavřel za sebou dveře. Vítalo ho jen ticho a prázdnota. Lehl si do postele a pokoušel se usnout. Připadal si, jako kdyby mu život neustále házel šlehačkové dorty do obličeje.