(autorka: Meluzina)
Rozumět je od slova rozum
Každý člověk má svůj vlastní jazyk. Jazyk může být vnímán různě. Pro mnohé je to výdobytek kultury. Já bych se však obrátila k ještě základnějšímu původu jazyka a chápala ho jako kód umožňující abstraktní myšlení. Tato schopnost nám pomáhá zkoumat naše okolí. Umíme jednotlivé vjemy vytrhnout z původního prostředí a jednotlivě pojmenovat. Dáváme je do nových kontextů, hledáme různé vazby. To vše nám dává nástroj k poznání světa. O svět jsme tím pádem rovněž schopni komunikovat. Činíme tak nikoli jen sami se sebou, nýbrž i s naším okolím.
Definujme tedy jazyk jako individuální prostředek komunikace s okolním světem. Jazyk je kód, který převádí vjemy do nové formy. Jedná se o metaformu oněch vjemů. Každý člověk však interpretuje okolní situaci trochu jinak. Když necháme pět lidí nakreslit psa dostaneme pět různých obrázků. Na každém bude pes, ale každý bude trochu jiný. Všichni máme ideu psa, ale konkrétní představa se různí. I v rámci jednoho jazykového prostředí, tak může velmi snadno dojít k nedorozumění. Co když promlouvající myslí bišonka a interpretace příjemce je irský vlkodav? V tomto kontextu lze označit za zázrak, že si vůbec sem tam rozumíme.
Když mluvíme, tak činíme promluvu, kterou náš protějšek nějakým způsobem interpretuje. Naše zamýšlené působení a reálné působení promluvy u protějšku se však obvykle v různé míře liší. Tento rozdíl je méně výrazný u exaktního typu promluvy. Zeptáme-li se protějšku, jak se dostaneme k Národnímu divadlu, bude to pravděpodobně chápat jako prostý dotaz na cestu a pokusí se nám odpovědět. Nicméně zeptáme-li se protějšku, zda máme v nových šatech velký zadek (typická to ženská promluva), nemusí pochopit účel našeho dotazu. Může interpretovat naší otázku jinak, než předpokládáme, a s klidným srdcem nám říci, že na nás ony šaty pravděpodobně každou chvíli prasknou. Zatímco protějšek vyslovil svůj názor, my se (zcela spravedlivě) urazíme. Náš jazykový kód nám jasně sdělil, že nás chtěl protějšek urazit a vlastně nás vůbec nemá rád.
Jako učitelka jazyků mohu vyjádřit názor, že si porozumí ti, kteří o to stojí. Obchodník se v jakékoli řeči dobere významu vašeho požadavku, neboť chce prodat. Don Juan svede dámu a slov mu netřeba. Když Bůh zničil babylónskou věž, tak nechtěl jen potrestat lidskou pýchu, chtěl nás také poučit. Dal nám tedy možnost překonat zmatení jazyků naší schopností improvizace, tolerance a empatie. Dal nám takt a dal nám otázky, abychom se vyhnuli zbytečným konfliktům. Nehodláme-li těchto nástrojů využívat, pak to není naší hrdostí, ale naší pýchou. Pýcha (hybris) byla ve starověkém Řecku považována za nehorší nectnost, neboť má destruktivní vliv na lidské společenství i na jedince. V našem jazyce je toto vědomí uchováno jako prosté přísloví, že pýcha přechází pád.