(autorka: Birtiri)
Pro (ti) lid (u)
Brouzdám si sám
v samotách vlastního ticha,
neustále narážím na lidský labyrint.
V rukou klíč,
co tiše dřímá,
ví snad ten,
kde je klíčová díra?
Právě přímo předemnou,
prázdné stíny krokem jdou.
Siluety na stříbrném podnose,
hned lapou mi po tváři,
v mžiku po noze.
A jejich těsné spáry,
sbíjí prkna dohromady,
co to má znamenat, co to je?
Jsou to snad máry?
Jízlivé to čáry?
Neb jsem sám,
tak nemám stání,
či je to fakt
a nebo pouhé zdání.
Jsem vyvrhel,
jsem pozdní sběr vína,
prázdný džbán
ač rád bych svět poznal,
ostatními jsem vždy nevítán.
Přitom všecken milý lid,
beze mě by neměl klid.
Sázím s nimi šach a mat
a stále dlouze pikám tak,
jak jinak když jsem kat?!!