(autor: Vladan)
Věda a pavěda – zelené rostliny
Když pomineme rozpor tohoto přirovnání v tom, že plíce kyslík přijímají kyslík a vydávají oxid uhličitý, tak druhá věta vnucuje představu, že lesy (respektive veškeré rostlinstvo) produkuje kyslík.
Je to ovšem typická „vědecká demagogie“ – polopravda (viz Věda a pavěda – trocha teorie). Stejná polopravda, jako bych řekl, že rostliny žádný kyslík neprodukují. A jak je to doopravdy?
Představme si semínko, třeba semínko pampelišky. Letí větrem… Dopadne a začne klíčit. Jakmile se objeví první (zelené) buňky s chlorofylem, spouští se fotosyntéza. Při ní (zjednodušeně řečeno) je zachycen vzdušný oxid uhličitý (CO2) a za pomoci energie světla rozštěpen na kyslík O2, který uniká do vzduchu, a uhlík C, který je využit při stavbě nových buněk (růstu rostliny) a zásobních látek (nutných pro výživu buněk). Jestli si právě říkáte: tak o co mu vlastně jde?! Vždyť tady sám říká, že při fotosyntéze se uvolňuje kyslík, tak vězte, že souhlasím. Ano, rostliny produkují kyslík, ale, je to jen jedna stránka, ono a), máme tu ale taky b) a c) – a tom (hlavně o tom c)) se už většinou mlčí.
Co je to za b)? Každý živý organismus (i rostliny), potřebují k udržení svých životních funkcí přijímat energii (proto jíme). Rostlinné buňky přijímají energii ze zásobních látek předtím fotosyntézou vytvořených, ovšem přitom „dýchají“, tedy spotřebovávají kyslík a zároveň vylučují oxid uhličitý. Tedy značnou část kyslíku samy spotřebují na udržení života. Ale dobře, stále tu ještě máme nějakou „kladnou bilanci“ v produkci kyslíku.
Jdeme na c). Nastane podzim. Zelené nadzemní části uvadnou a odumřou. Vrhnou se na ně mikroorganismy a plísně a „pro udržení svého života“ spotřebují organickou hmotu předtím fotosyntézou vytvořenou. Samozřejmě že k tomu potřebují kyslík a uvolňují oxid uhličitý. Výsledek? Nula od nuly pojde. Veškerý kyslík předtím uvolněný se zase sloučí s uhlíkem na původní oxid uhličitý. Bilance tvorby kyslíku = NULA.
Pravda, zapomněl jsem na kořen, ale žádná rostlina nežije věčně. Až jednou odumře kořen (nevím kolikaletá může být pampeliška), i jeho organickou hmotu přemění půdní bakterie na oxid uhličitý.
Prostě závěr je ten, že pokud budeme uvažovat celý životní cyklus rostliny, tak musíme přiznat, že za svůj život žádným kyslíkem do ovzduší nepřispěla!
A týká se to jak droboučkých zelených řas, které „žijí“ pár hodin či dnů, tak staletých stromů – jen ten cyklus má jinou délku.
Pro objektivitu dodávám (abych nebyl podezírán ze stejné chyby – zatajování), že tento pohled je také zjednodušený. Některé organismy produkují místo oxidu uhličitého jiné látky, kupříkladu metan. Ten ovšem ještě „obsahuje energii“ a hořením se mění na oxid uhličitý. Tedy se jen „prodlužuje“ doba pomyslného cyklu.
Ovšem výše uvedená vytučnělá věta je do jisté míry také polopravdou. Máme ještě d) a e).
Pojďme na d). Řekli jsme, že fotosyntéza rozkládá CO2 na O2 a C. Ten uhlík C je využit na růst, je tedy vázán v rostlinné hmotě a dokud tam bude, bude v ovzduší o odpovídající množství kyslíku více. A jelikož jaro (období růstu a tedy tvorby rostlinných těl) nastává v různých částech Země v různou dobu (a v tropech jsou dvě i více období růstu), můžeme říct, že rostliny ve svých tělech vážou uhlík a tím přispívají k větší koncentraci kyslíku. Jinými slovy, čím víc bude na světě rostlinné hmoty, tím více uhlíku (a tím CO2) bude v nich vázáno. Opět pro objektivitu dodávám, že více rostlinné hmoty než v tropických lesích je obsaženo v oceánech ve formě zelených řas.
Z předchozího to vypadá, že rostliny mají celkem minimální vliv na celkovou koncentraci kyslíku v atmosféře (do výše uhlíku v jejich tělech). Je to tak. Ale…
e) Nešlo by nějak ten uhlík v rostlinných tělech zafixovat? Aby se po skončení života nevracel do atmosféry jako oxid uhličitý? No… Šlo. Uhlí! V pravěkých bažinách rostly obří pravěké plavuně a přesličky. Po odumření spadly a „zanořily“ se do bahna. Netuším (přiznávám to!), proč v těch prabažinách neexistovaly rozkládající mikroorganismy, ale prostě neexistovaly. Ty „padlé“ stromy se na sebe postupně vršily po miliony let. Z kmenů se vyplavovaly anorganické látky, které ty zrovna rostoucí stromy čerpaly kořeny (uhlík k fotosyntéze ovšem braly z ovzduší), a uhlík zůstával – došlo k zuhelnatění kmenů.
Takže můžeme říct, že větší množství kyslíku máme díky těm rostlinám, jejichž těla skončila zakonzervovaná v bažinách.
Mimochodem, je z toho zřejmé, proč v posledních letech stoupá koncentrace oxidu uhličitého (a zmenšuje se koncentrace kyslíku v ovzduší) – ve velkém spalujeme tento zakonzervovaný uhlík.
Ale máme tu ještě f). Jsou ještě jiné cesty zakonzervování uhlíku? Jsou. Více méně jako hypotéza se mluví o mořských (mikroskopických) řasách , které klesají ke dnu moří, kde uhlík zůstává vázaný. Nemám v tuto hypotézu důvěru, ale NEVÍM.
Zato existují doložená ložiska vápence vzniklá z mohutných vrstev ulit a skořápek, která se opět miliony let vrstvila na dně moří. A z čeho že jsou ty vápence (ulity)? Že by uhličitan vápenatý? A co korálové ostrovy? Kolik tam je uloženo uhlíku? Ovšem týká se to jen uložení uhlíku, nikoliv produkce kyslíku! Ten je zde na rozdíl od organické hmoty získané fotosyntézou „uložen“ i s kyslíkem! (CaCO3)
Další hypotéza hovoří o ukládání uhlíku v zemské kůře a jeho vracení do oběhu při sopečné činnosti. A možná jsou ještě další způsoby, jak zafixovat uhlík, napadají vás nějaké?
Nicméně z předchozího doufám vyplývá, že samotné rostliny jsou v produkci kyslíku docela nevinně.
Tak kde se tu ten kyslík vzal?
Příště: O původu ropy.