(autor: Erien, potulný bard)
Mé prokletí, Mé požehnání
Znáte ten pocit, když se něco stane a vy cítíte, že jste sami? Že nemáte ke komu přijít, s kým se poradit, koho vzít za ruku a koho políbit? Nenajdete nikoho, kdo by Vám mohl pomoct a cítíte, že padáte do tmy? Tak se cítím dosud celý svůj relativně krátký život. Podvědomě vyhledávám samotu a přemýšlím o tom, co jsem udělal. Co jsem udělal špatně a kde byla chyba. Straním se ostatních, protože když jsem sám, tak najednou všechno dává smysl. Všechno je jednodušší a zcela jasné.
Musím přiznat, že až do mých šestnácti let to bylo až enormní. Nedělalo mi problém mluvit s lidmi, ale nejspokojenější jsem byl o samotě. Tak se mi nejlepším přítelem stala kniha a svět kolem mě se mi najednou zdál chudší a nezajímavý. Jak by se mohl vyrovnat věcem, o kterých jsem četl? Jak by mě mohl zajímat, když věci, po kterých jsem tehdy toužil, jsem nikdy nemohl dostat? A tak se stalo, že jsem léta, kdy ostatní prožívali první lásky a dávali si první stydlivé polibky, strávil nad knihami. Nyní nevím, co si myslet.
Četbou jsem si vydobyl jisté znalosti; přátelé, co nyní mám, říkají, že jsem moudrý, čímž vždy vyvolají můj úsměv, protože vím, že k moudrosti mám daleko. Ale k čemu mi jsou vědomosti a moudrost, když nyní jsem o samotě. Láska, co jsem poznal, byla krutá a neměla slitování, ale nemohla za to. Já prostě nevěděl, co dělat, co nedělat, co říkat... a kdy mlčet. Šťastná láska je něčím, co můžu pozorovat a obdivovat u svých přátel, ale mně se nikdy nedotkla. Nikdy jsem nepocítil polibek. Nelituji se, neboť to postrádá smyslu. Mám vědomosti, jsem sám a ptám se Vás, je-li má cesta správná.
E