(autor: Kakuzu)
V tramvaji číslo 22
Sedím na dřevěném sedadle
tramvaje číslo 22 mířící do neznáma
a hypnotizuji čas digitálních hodin
sekundu po sekundě odpočítávám
kdy přijde správná chvíle vyskočit
a zamířit proti proudu času
Oči tikají v rytmu blikání číslic
jdoucích za sebou v řadě
jako housata za pyšnou kachnou
při přechodu asfaltové řeky
V nenadálém mžiku mezi nimi
projíždí ocelové monstrum
stejně tak se v mém zorném poli
nevinně mihnou černé oči
Sedím na dřevěném sedadle
tramvaje číslo 22 mířící do neznáma
a čas se z nenadání zpomalil
když jsem jim věnoval pohled
v tu chvíli jsem se začal v nich topit
a já jsem toužil se ponořit
do ještě větší hloubky té duše
ale pak, pak nastala chvíle
zamířit proti proudu času