(autorka: Amálka z Montmartru)
Nehybná
Stráže hradní jen nehybně stojí
jak sochy co mistr do kamene vytesal
jak dítě co strnulé se bojí
jak dopis na stole co písař nedopsal.
A přeci jsou to lidé
co mají proč se dmout
dýchají a nesmí,
víc se oni nesmí hnout.
Jak dnešní den tě souží
jak zrají rány pout
přec utrpení dlouží
víc nesmíš, už nesmíš víc se hnout.
Ty jak dítě které teplo lidské tuší
víš že chci tě obejmout
Však víš že mi to nepřísluší
Já nemohu, nesmím víc se hnout.