Láska vesmíru

(autorka: yayadreamer)

Co je to láska? Odpověď je velice jednoduchá: všechno. Nemyslím, teď jen lásku mezi dvěma, ale lásku, která tvoří vesmír. Všechno co je, může být milováno, nebo naopak lásku dávat. Ať už je to váš pes, tužka s kterou píšete, kapka vody nebo dokonce člověk sám. Ale nejdřív musíme začít u sebe. První láska co člověk pociťuje a co je důležité neztratit je láska k nám samotným. Každý má v sobě neuvěřitelný poklad, který je důležité objevit. Máme v sobě kousek boha a světlo, máme v sobě život. Nemusíme štěstí hledat nijak daleko, máme ho totiž přímo v sobě, jen je občas těžké v něj uvěřit a získat ho. Nejdůležitější je sebeláska. Žádná sebestřednost, nebo namyšlenost, ale sebeláska. Jsem vesmírná bytost, jsem bůh, jsem láska. To je to, co ve vás otevře tu sílu, sílu žít, přijímat, dávat a milovat. Pokud lásku v sobě nemáte, necítíte lásku v podstatě v ničem. Jste v pekle a nic vás netěší. Musíme se naučit sami sebe milovat, občas je to těžké, ale je to, dovolím si říct, ta nejdůležitější věc na světě. Musíme se do sebe zamilovat, užívat si každou chvíli, kterou spolu strávíme, spolu se svým tělem, se svojí duší.

Občas mám takový pocit, že si říkám, co tu vlastně dělám? Chce se mi brečet, chci odejít co nejdál mohu, co nejdál od všech názorů ostatních lidí, od všech těch zlých a přeměřujících pohledů, jestli jsem správně oblečena a jestli se podle správných norem ( které mimochodem neexistují ) chovám, a říkám to co se chce a ne to co chci já a mám toho dost. V takových chvílích se musím obrátit sama k sobě. Uklidnit se a usmát se. Vždyť vlastně na ničem nezáleží. Ponořím se do svých snů a do svých světů a tam najdu tu sílu jít dál.Tam najdu tu lásku.

Když si tohle uvědomíte, pocítíte náhle svou lásku rozdávat, vyjdete ven a najednou je všechno krásné, všichni jsou krásní a šťastní. Počasí je krásné, ať už je jakékoli, pocítíte kyslík ve vašich plicích a vítr ve vlasech a i zem pod vašima nohama se najednou zdá být blíž a blíž. To je pocit, když milujete. Milujete svět. Ale jak na to?

Začněme jednoduše. Zvedněte ruku a jenom se na ní koukejte. Otočte dlaň směrem k obličeji. Není to nádhera? Zkoumejte všechny čáry na dlani, všechny záhyby a každý článek prstu. Všimněte si jakou má vaše kůže barvu, jestli je na dotek jemná nebo hrubá, přivoňte si k nim a udivíte tu dokonalost. Nic není dokonalejší než vy. Byli jste tak stvořeni a je to krása.
Jdeme dál, vaše ruce jsou už tedy dokonalé, ale co váš obličej, dotkněte se ho, tváře, brada, nos, oči, čelo, ústa, všechno je na dotek tak krásné, cítíte tu lásku? Když se nosem nadechnete, cítíte to spojení vzduchu s vašemi plícemi, jak se nafukují a zase vyfukují, to je láska.

Na tohle lidé zapomínají, sebe si v podstatě nevšímají, všímají si oblečení za výlohami a říkají si, že v tom by vypadali tlustě a že si toho nejsou hodni občas to mám i já, nebo, tohle přeci nemůžu říct, to by se ostatním nelíbilo, budu se chovat tak a tak, aby mě ostatní brali. Lžou sami sobě. Je to těžké zničehonic zjistit, že nic předstírat nemusíte, ale na druhou stranu je to i ta nejsnadnější věc.

Stačí milovat, milovat své tělo, duši nebo cokoli co v sobě cítíte, to určité světlo, které tu přetrvá už navěky. Když se naučíte cítit lásku v sobě samém, budete moc přijímat lásku a i ji dávat. Ať už ostatním lidem, zvířatům, přírodě, ale hlavně vesmíru. Ucítíte lásku, i když bude déšť a nebudete už nadávat na to, jak je dnes ošklivé počasí. Počasí se nedá hodnotit, prostě je a my bychom ho měli s láskou přijmout. Přijmout každé zafoukání větru, vnímat všemi svými smysly, které nade vše milujeme, vidět jak vítr zatřepal s větvemi stromů, slyšet jak o sebe šustí a cítit vůně. Vůně je další projev lásky, ale to je na delší vyprávění.