(autor: Vladan)
Když pravá je levá a levá ještě levější.
Podíváte-li se do slovníků cizích slov, zjistíte, že výklad slov „pravice“ a „levice“ není vůbec jednotný. Ale podle mého soudu to není až tak složité. Základní problém je v tom, že existují dva rozdílné výklady. Užší – ekonomický a širší – politický nebo společenský.
Přidržme se pro začátek toho jasnějšího – ekonomického. Pravice chce, aby stát zasahoval do podnikání co možná nejméně. Aby ekonomiku země určovalo soukromé vlastnictví a volný trh. Levice chce, aby stát reguloval podnikání, zasahoval (napravoval chyby) do volného trhu.
Takže podle míry zásahů státu do volného trhu můžeme vytvořit jakousi stupnici levo-pravosti. Úplně nalevo budou ekonomiky plně ovládané státem – třeba země bývalého socialistického společenství, kde ekonomika byla státem plánována v pětiletkách. Plánována byla výroba, ceny, platy i kurzy koruny. Byla plánována i plná zaměstnanost. Obdobným extrémem vpravo by byla ekonomiky (pokud vím, neexistuje), kde by stát vůbec do volného trhu nezasahoval. Neexistovaly by zákony omezující minimální mzdu, nařizující dovolenou, regulující nemocenskou, starobní důchod….
Abych předešel námitkám, tak upřesním. Pravice nechce zrušit „stát“ ani daně. To v žádném případě. Jednoznačně potřebuje, aby se stát staral o policii, armádu, soudnictví i sociální záležitosti, zahraniční politiku… Dokonce pravičákům za jistých podmínek nevadí ani ty výše jmenované sociální zákony. Vysvětlím to na příkladu minimální mzdy. Představme si zemi, kde dosud není zákonem regulována minimální mzda. Pokud (pravicová) vláda navrhne takovou výši, že se dotkne 1 promile pracujících (ty nejkřiklavější případy), tak toto navýšení mezd nebude mít dopad na ekonomiku a volný trh. Pokud (levicová) vláda navrhne výši takovou (populisticky), že ovlivní 10 procent zaměstnanců (tedy 100 x více), úplně rozhodí volný trh „v nabídce a poptávce práce“. Důsledkem zvýšení mezd bude zdražení (či inflace). Podniky buď vyšší mzdové náklady odečtou od zisku (mají-li ho) a vyplatí menší prémie, nebo (nemají-li zisk) zvýší cenu zboží – zdraží, ztratí konkurenceschopnost – aby ji opět měly, začnou propouštět. (Jsou pochopitelně i další možnosti – propustit část Čechů a zaměstnat levné Ukrajince nebo propustit všechny Čechy a přenést výrobu do Číny.) Všechno ale vede na zhoršení životní úrovně, což má následek v tlaku na vyšší mzdy a vyšší sociální zabezpečení – což… (spirála).
Shrnutí příkladu: Každý státní zásah do volného trhu snižuje efektivitu ekonomiky a snižuje životní úroveň, ale svými sociálními dopady zklidňuje sociální prostředí a udržuje sociální smír. Také se státními zásahy zvyšuje objem peněz přímo (přes rozpočet) nebo nepřímo (zákonné dávky) regulovaný a přerozdělovaný státem.
Ještě si dovolím odbočku ke korupci. Čím vyšší je objem peněz přerozdělovaný státem, tím více je příležitostí ke korupci. Žádný (protikorupční) zákon korupci z principu nemůže zabránit – jen poskytne další příležitost, jak někoho korumpovat.
Teď pozor, dopustím se pro mnohé něčeho neprominutelného. Podíváme-li se na Hitlera a jeho třetí říši, tak zjistíme, že to bylo plánované hospodářství! Továrny sice nepatřily státu, ale stát nařizoval, co mají vyrábět a určoval i ceny. A v případě, že továrník nezvládnul plán…. Tedy Hitler byl (ekonomicky) levičák jak Brno a ne pravičák, jak nás komunisté učili (a učí se dones) ve škole.
A teď se pustíme do té širší definice. Míchají se nám tu pojmy konzervativní x liberální, nacionalistický x internacionalistický apod. Jde o to, že pravičáci byli historicky spíš konzervativní a nacionalističtí. Ale proč? Měl-li továrník nějaký rodinný majetek, tak pochopitelně chtěl, aby jeho potomek pokračovat a navazoval na jeho práci – aby jmění zůstalo v rodině. Konzervativci proto vyzdvihují vliv rodiny (věrnost, jsou proti rozvodům kupříkladu, kladou důraz na osobní zodpovědnost). Na druhou stranu to, jestli jejich dělníci žijí ve stálém svazku nebo „na hromádce“ nebo si užívají každý s každou (každým), jim v dnešní době bývá celkem fuk (tady se liší od křesťanů – ti to vyžadují od všech) – uznávají svobodu volby. Jde tedy o důsledek té primární ekonomické definice – udržení soukromého majetku. Také platí, že pravice byla historicky nacionální. Ovšem opět je to důsledek té ekonomické definice. Aby byl podnikatel úspěšný, musel být konkurence schopný – tudíž mu vyhovovalo, když stát uvalil cla na konkurenci z dalších zemí (=zdražil její zboží) a státní zakázky zadával svým továrníkům. Proto pravičáci vyzdvihovali národ a stát. Odtud pramení úvaha, že Hitlerův nacismus byl pravicový. Ovšem třeba při zaměstnávání nemá pravice problém dát práci cizincům na všech stupních, tedy ten nacionalismus není rasistický, jako měl Hitler.
Záleží tedy na tom, jestli řekneme, že pro pravici je typičtější nacionalismus nebo konzervatismus nebo volný trh. Já jednoznačně říkám, že volný trh. Odtud ovšem pramení dnešní pomatení pojmů levice a pravice. Pokud někdo dá přednost v definici pravice konzervatismu, tak klidně najde komunistu s názory konzervativnějšími než leckterý ODSák.
Hitler byl levicový nacionalista a zřejmě (to hádám) spíše konzervativní (potlačoval homosexuály).
Levice je naopak liberální – zavedla rozvody a volné svazky (o děti se stará stát), legalizovala prodej drog (o narkomany se stará stát)… Jde opět spíš o důsledek „silného státu“, který chce, než o primární cíl.
Kupříkladu já jsem ekonomicky pravičák, ale liberálně – konzervativní. Povolil bych cokoliv (volný sex, drogy) – ovšem s osobní zodpovědností – co sis nadrobil, to si taky sněz. Znám křesťana, který je ekonomicky levičák (ono konečně „rovnost“ je heslo křesťanství), ale tvrdě konzervativní.
Celý vtip současné bídy je v tom, že ta levicová "sociální" = státně přerozdělovací složka převýšila nad (státními regulacemi podvázanou) ekonomikou. Ekonomika prostě nestačí potřebám levicově orientovaných zákonů (včetně obrovské korupce z přerozdělování zákonitě plynoucí).
Problém dnešní pravice je v tom, že kdyby začala opravdu prosazovat pravicovou politiku (respektive ekonomiku), rušit dotace a sociální výhody, vyvolalo by to bouři levicového odporu (odbory, levicové strany) a „rozhněvaný lid“ by takové politiky vynesl v zubech. Rozhněvaný lid má ovšem smůlu. Současná levicová politika silného „sociálního“ státu (a potažmo silné levicové EU) natolik srazila efektivitu státních ekonomik, že jsou jako Titanik. Nabírají vodu a jdou neodvratně ke dnu. Ale pořád se tančí a zpívá…
Na závěr si dovolím tři citáty.
Rozpočet by měl být vyvážený, státní pokladna by se měla znovu naplnit, veřejný dluh snížit, arogance úřednictva by se měla zmírnit a být pod dozorem, pomoc cizím zemím by se měla omezit, pokud Řím nemá přijít na mizinu. Lidé se opět musí naučit pracovat namísto toho, aby žili z veřejné podpory.
Ano, ano, Řím. Tato slova jsou připsána Marcu Tulliusu Cicerovi v roce 55 př.n.l. Jak dopadl Řím?
Obyvatelstvo stůně třemi těžkými chorobami. První z nich jest naprosté zlenivění a zlenošení obyvatelstva, protože vyživovací prostředky, placené v ohromných sumách, zbavovaly každého potřeby, aby pracoval. A tak si ohromné množství lidu myslí, že zůstane to tak, aby stát živil dvě třetiny obyvatelstva. Druhou velkou chorobou jest to, že obyvatelstvo si skutečně myslí, že stát může dělat všechno. Nikoho, ani vůdčí lid, neodstraší to, jak ty věci vypadají u železnic, u pošt a v jiných státních podnicích. Třetí chorobou jest, že lid si myslí, že svoboda předpokládá neposlušnost a že svoboda znamená zákaz poroučení.
Pokud podle první choroby soudíte, že by autorem mohl být Mitt Romney, tak se mýlíte. Je jím náš pravicový prvorepublikový ekonom Alois Rašín (cca roku 1919). Podařila se mu unikátní odluka měny – oddělení se Českého státu od Rakouska-Uherska. Jeho tvrdá pravicová politika byla ekonomicky úspěšná, ale levice ho nenáviděla (stejně jako Klause?) tak, že Josef Šoupal na něj spáchal atentát. Viděl v něm představitele nenáviděného kapitalismu. O Šoupalovi se píše, že byl anarchista – je to politicky korektní „pravda“, jenže on byl taky člen komunistické strany. (Mimochodem, co vlastně jsou anarchisté – levice nebo pravice?)
Pravici na univerzitách tvořili sociální demokraté, levici komunisté se svými spojenci a tyto frakce nastavily parametry politické debaty.
Tedy žádný volný trh, naopak, nadřazenost socialismu nad kapitalismem je samozřejmostí. Autora tohoto citátu (předpokládám) znát nebudete. Je jím pravicový ekonom Murray Newton Rothbard. Uvádím ho jen pro ilustraci, jak došlo ke zlevicovění, proč je strana jako ODS považována div ne za extrémní pravici - výrok je datován krátce po druhé světové válce a týká se vysokých škol v USA.