(autorka: Ellie)
Na devítce.
Dnes a denně píchám jehly do lidského těla,
zpívám si a popobíhám, sestrou být jsem chtěla.
Od rána až do večera, jak běžící pás,
když někomu dojde fízák, naplním ho zas.
Běhám jako divoženka, někde po pralese,
co to vidím, mezi dveřmi? Smrťák kosu nese.
Tamta paní na devítce, v očích spoustu krásy,
srdce se jí stále směje, však padají jí vlasy.
Dlouhá lejstra. Vyšetření.
Pro lékaře dřina.
Žádné jiné cesty není.
Je to rakovina.
Ošetřím ji, podám ruku, slzu osuším,
Vždyť ta žena na devítce, ta je pro mně vším.
Teď nesnáším své modré šaty. Upravená sestřička.
Neplač. Nekřič. Bez emocí. Jen pohlaď ji na líčka.
Vždyť paní na devítce, to je moje babička.
A já její holčička.
Neuvidí zeleň v parku, co nahradí zimní jas.
Neuslyší ptáky zpívat, Už nevnímá ani hlas.
Babičko má drahá, skvělá, chci tě tu mít vedle sebe!
Vím však, že jsi hodně blízko, že chceš poznat příchuť nebe.
Ať odejdeš dneska v noci, nebo za rok a sto dní,
Vždycky na mně prosím z hora, Zdeničko má dohlédni.
Je čas utřít slzu smutku, vždyť to by jsi nechtěla,
Navléci si modré šaty, a jít dělat anděla.
Anděla co měří tlaky, a poslouchá srdíčka,
Navždy budeš v moji duši Milovaná Babička.
Díky!