(autor: ŽblaBuňka)
Dva pecny chleba
Dva pecny chleba.
Ne, nejsou to ty,
kterých denně je třeba.
Přec po nich toužím,
a ruka má je
pod peřinou hledá.
Hladím je,
jsou něžně teplé
a hebké na omak.
Chtěl bych je na světlo vyvalit
by potěšil se
i můj zrak.
Tma dobrotivá,
svá tajemství vlídně skrývá
a snům uzdu spouští.
Ruka má teď
pecen pupku hledá
nalézá však houští.
Houští v němž
studánka je skryta.
I tu hledá ruka hbitá
a prsty do studánky noří.
Je vlhká
a přesto žhavá,
asi touhou hoří.