VOJSKO

(autor: GULI)

Když duben se loučí posledním dnem,
a lidé už do spánku jdou za svým snem,
když po nebi nade mnou dva vozy jedou,
jen záblesky měsíce krajem mě vedou.

Jdu ztichlou zemí a štěstí jde se mnou,
pod hvězdnou oblohou,či nocí temnou,
v náručí sevře mě známá,
krajina,má vlídná máma.

Nevadí mi déšť i prach,
starý batoh je můj brach,
asi se trochu od jiných liším,
podivné věci ne cestách slyším.

Z dálky se blíží tisíce koní,
vítr se v hřívách rozverně honí,
obrovské vojsko kolem mě jede,
pod vlajkou s křížem sám král ho vede.

Kristovy legie do bojů táhnou,
a mě se hrůzou hlasivky stáhnou,
pot ze mě teče,ztěžka jen dýchám,
proč pořád tajemstvím života míchám?

Však nemůžu jinak,je mi to dáno,
toužebně vyhlížím kdy přijde ráno,
nejbližším vlakem vracím se zpátky.
nemám už odvahu na další hrátky.

Slyšel jsem báji starou jak svět,
že po sto letech vrací se zpět,
ze zamě duchů vojsko zas přichází
jako stín po nocích krajinou prochází.

Neví,že zamřeli před mnoha lety,
znovu jdou dobývat vzdálené světy,
armáda duchů ztracena v čase,
každých sto let na smrt jde zase.

Uvízla v pasti svých hrozných činů,
až stokrát padnou,smažou svou vinu,
stokrát se ještě pro válku zrodí,
ve Svaté zemi krví se brodí.

Přeji vám rytíři ze starých dob,
najděte konečně klid a svůj hrob,
znaveni odhoďte krvavé meče,
ať znovu nejdete do další seče.

Ať vaše duše dojdou už míru,
tam kde jste zemřeli pro svoji víru..