(autor: ŽblaBuňka)
Dva dráty
Dva dráty na zemi
ležely holé.
Neřekly, nesahej
na nás ty vole.
Bylo mi líto,
že tam tak leží,
dostal jsem kopanec
zvedám se ztěží.
Dívčina kolem šla,
chtěla mi pomoct,
myslela nebohá
na starce nemoc.
Sotva se dotknula
proud s ní švih taky,
v blátě se mrskáme,
jdou na nás mraky.
Naděje na pomoc
pomalu slábne,
každý kdo kolem jde,
jenom si plivne.
Odvrátí pohled svůj
honem pryč pádí,
v domnění, že stařík
s mladou tu řádí.
Záchranu přinesl
až strážník mladý,
prý naše chování
zákonu vadí.
A když jsme nedbali
na jeho slova,
zmlátil nás obuškem
pořádně oba.
Dráty mi náhodou
vyrazil z ruky,
mým slovům nevěřil,
sáhl si taky.