(autor: GULI)
POVĚZTE..
Povězte mi bohové,z mlhy dávných dob,
kde jsem všude zanechal,po světě svůj hrob,
tisíckrát jsem děkoval,proklínal i prosil,
tisíckrát jsem bědoval,svůj kříž věky nosil..
Když dlaň,jež nejdřív hladí,
se mění v tvrdou pěst,
když bláto na mých botách,
se mísí s prachem hvězd,
když On visí na kříži,
a tisíc let mlčí,
je líto mu perel pro smečku vlčí,
jež v beránčím rouše snaží se stále,
v studených chrámech držet Ho dále
Jde starým městem zástup mnichů,
a temný chorál slyšet v tichu,
jak černý průvod stínů smrti,
co každou jiskru světla drtí,
ve svatém zápalu,na příkaz boží,
dalšího z kacířů do ohně vloží,
papežská smečka skončila štvanici,
další svou oběť vydají hranici
A na staré káře uprostřed davu,
od lidské lůzy odvrací hlavu,
žena jež bolestí ztratila hlas,
zlomená bytost na smrt jde zas..
Je jiná zem a jiný čas,
a duše zpět se vrací zas,
do snu co se stále mění,
na své cestě k pochopení,
že žádný sen tu vlastně.. není?
A možná ty příběhy-tak je to spíše,
sama si prožívá a sama i píše..