(autor: Laďa)
Na straně zániku
Velice zřídka podléhá kytka slunci.
Taktéž mravokárci hladí svou zlatou unci.
Na polštářích rozhněvané nebe.
Píseň složená jen pro tebe,
Dotkla se země.
A v tom tanci vysedávaj znalci.
Čas promarnit - pozvat ho.
Část dne povadlo.
Jenž odměřuje kyvadlo.
Sabotujem a ustupujem.
Pojem vytváří dojem.
A z rána, krvavá rána.
Jako červánky v rudé záři.
Jsme snílci a lháři.
Každý se jinak tváří.
Co vzít, když se nedaří.
Z chyb nejsme poučeni.
Stavíme vzdušné zámky.
A do nich vkládáme kusy minulosti.
Vytlačeni a vzdáleni od sebe.
Stále více to zebe.
Na magistrálách začíná chaos.
Naprosto neorganizovaný provoz.
Všechny ty pokusy vymanit se.
A dobýt svět.
Tak škrtnem sirkou naposled.
Vypustíme satelit.
Aby v dálkách se mohl otelit.
A nakonec vše obalí igelit.
Nepropustnou hradbou slov.
Nevzdušných a umělých.