(autor: Miro Sparkus)
Přátelé
Přátelé
Není jich příliš
a přitom jich je dost,
mezi kterými necítím se,
jako nezvaný host.
Býval jsem jen kapitolou,
do sebe uzavřenou,
kdysi jsem si vystačil,
jen sám se sebou.
Než přišla střední,
druhý ročník a s ním chmel,
bezva lidi, se kterými,
být jsem směl.
Bezva lidi,
na které vzpomínám,
které před očima vidím,
když usínám.
Bezva lidi,
co mám rád,
bezva lidi,
co mají mě rádi.
Není jich příliš
a přitom jich je dost,
mezi kterými necítím se,
jako nezvaný host.
Nechci nový začátek,
nechci konec střední,
tahle přátelství,
nejsou přece všední.
Bojím se,
bojím se konce,
ti, co nechápou,
mají mě za pitomce.
Bojím se,
bojím se velice,
do pokoje dopadá,
světlo měsíce.
Světlo ozařuje,
fotky přátel na stěně,
stýská se mi,
jako bych byl malé štěně.
Není jich příliš,
a přitom jich je dost,
se kterými stavíme,
revoluční most.