(autor: Homér)
Mají blázni priority?
Nejlepší
nic nechtějí
slepejší šlépějí
prochází se deska
gramofonová natisklá dneska
z rozmaru kapel a lidí
co se chtějí vrátit zpět
k budoucí generaci
propocených džínových vest
slepou lepou
na koleni klepou
to co by mělo
dostat hity do popředí
lesk na rty s jeho slinou
dárek k ženskému měsíčníku
libé tóny
polykání hadrů z podlah školek
zní mezi dveřmi
strach z otevřených oken
z priorit bezprizorních bláznů
stavíš věž jak zamlada
víš, že každá jednou spadne
stejně to zkoušíš
ty mé mládě nad hrobem
starče s pupeční šňůrou
omotanou kolem cesty
zespoda i zvrchu
od pangejtu k pangejtu
máma jinde
kličkuje mezi slzami andělů
vždyť to znáš
každý věří něčemu jinému
vždyť to znáš
jak rád by ses vykašlal
na to svoje rádoby psaní
na ty svý básně
oslizlý, olepenený, zatuchlý
zachuchvalcovaný žmolky pocitů
prý jediněčně zapsaný postřehy
juchů ptáček
halalí fialový mrak s růžovým okrajem
sloník, korábeček, tralaláček
satelit, strom, jdu pryč
prepiš to, přepiš
takhle to nestojí za nic
dej si s tím práci, ať to můžou obdivovat